Stopy Osudu - Prolog - Psanci nebes

22. října 2010 v 22:30
Tak a máme tu úplný začátek ságy mého života.
Pokud vám později bude připadat, že prolog vůbec nesouvisí s dějem, máte pravdu. Ale je to záměrem. Doporučuji však na něj nezapomenot, jelikož, jestli se rozhodnete začít mojí osobní ságu číst, tak se vám ještě do budoucna bude hodit. Co víc dodat? Snad jen "Enjoy it!^^"
První díl čekejte zhruba za 14 dní. Už mám sice téměř tři kapitoly, ale jak jsem již možná zmiňovala; tvorba kapitol mi trvá opravdu dlouho, musela bych pak dělat ještě větší pauzy ^^;
***


PROLOG
PSANCI NEBES

(Doprovodná hudba. Pokud vás při čtení neruší, tak je dobrá pro naladění správné atmosféry ^^)

Je tomu už docela dávno, co se začal rodit tento příběh. Ten svět byl téměř ještě na samém počátku. Ach ano, ten svět. Svět beze jména, jeden z mnoha světů, které existují. Nikdy neexistovalo něco, jako jeden jediný svět. Existují mezisvěty, světy, podsvětí, nebesa, ráje a jiné druhy světů, ale ani jeden z nich není nijak hlavní, nebo nejdůležitější. Dá se mezi nimi procházet, někdy musíte splnit jisté podmínky, někdy je těžké se do nich dostat, ale jsou to pořád světy. Světy, co se rodí, světy, co zanikají, světy starší, než počátek všeho, světy, které byly stvořeny zrovna včera, světy beze jmen, světy, které pojmenovali jejich obyvatelé, zkrátka světy. Někteří o nich neví, někteří si to uvědomují, někteří doufají, někteří myslí, někteří mohli ostatní světy dokonce spatřit. Světem je i vesmír. Vlastně existuje nespočet vesmírů. Připojují se k jednotlivým světům, nebo jsou jen samostatné. Vesmíry a světy jsou nekonečné, vyplňují určitý prostor, nesousedí se sebou, nevidíme z jednoho světa do druhého, ale přesto jsou světy hmatatelné a dá se do nich dostat. Na kosmické lodě ovšem rovnou zapomeňte… Světy nejsou jako planety, světy jsou…světy… Rodí se z ničeho do ničeho, není prostor pro jejich vzniknutí, ani jejich zánik. Není možné tomu rozumět, ale tak je to v pořádku. Nemusíme rozumět, aby naše srdce chápalo…
Vydejme se do jednoho takového světa. Světa beze jména; ostatně, tak, jako všechny světy. Světy mohou dostávat přízviska od svých obyvatelů, ale nikoliv jméno.Má snad náš svět jméno? Jmenuje se Země? Jmenuje se galaxie? Jmenuje se vesmír? Ne, je to prostě svět, jeden z mnoha světů. Jenže to je nad hranice našeho chápání. Ale to trochu odbočuji. Stačí vyslechnout tuhle krátkou legendu…
Kdesi v údolí obklopeném horami, ve světě docela podobném tomu našemu žili dva bratranci. Byly to nevinné děti, které prožívaly běžný dětský život. Hráli si, smáli se, celé dny trávili spolu, jako kdyby neexistovalo nic jiného, než štěstí. Ti, kdo je znali, říkali, že jsou jako svěží vánek plný jen těch nejšťastnějších okamžiků. V jejich přítomnosti nešlo být zamračený, nebo smutnět. Prostě to nešlo. Každý se musel usmát nad jejich idylickým životem. Někteří dokonce říkali, že když šli ulicí, bylo to, jako kdyby samo slunce putovalo vesnicí.
Jednoho dne ovšem do vesničky v údolí přišel záhadný muž. Nebyl zdejší, vypadal, že se jen staví na pár dní - možná týdnů - a pak zase odejde putovat do další vesnice. Takový poutník s nestálým bydlištěm, co dříve nebo později půjde zase o dům dál.
Jenže onen záhadný muž se ve vesnici zabydlel. Bydlel v malém zchátralém domku na okraji vesnice a s lidmi se moc nestýkal. I ostatní lidé se ho věčně stranili, protože ten muž byl jakýsi podivín. Byl něčím záhadný.
A právě to přitahovalo pozornost bratranců. Snažili se muže špehovat a kdo ví, jakými možnými způsoby se snažili zjistit, co stále v domku kutí a tolik se straní společnosti.
Za nějaký čas se oba bratranci s mužem seznámili. Muži se bratranci očividně zamlouvali, takže dvěma zvědavým chlapcům prozradil, že pracuje na určitém projektu, což jejich pozornost přitáhlo ještě víc a začali se o projekt velice zajímat. O projekt, ke kterému muž využíval různé druhy magie a nevídaných schopností. Byl to zvláštní projekt; projekt stvoření démonů; stvůr, co vás poslechnou na slovo. Mohou vám pomáhat v domácnosti, mohou být vašimi společníky, ale mohou také zničit svět…
Chlapci denně o projektu hloubali, až nakonec přemluvili muže, aby je takovým věcem učil.


A tak si čtrnáctiletí chlapci začali za pomoci podivínského muže zahrávat s černou magií.
Den ode dne se jejich neustálý smích vytrácel, až se nakonec zcela uzavřeli do sebe a do svých plánů. Stali se chladnokrevní a veškerou společnost; rodinu, přátelé i okolí odepřeli. Jediné, na co se soustředili byl onen záhadný projekt.
Když už byli téměř dospělí, muž zemřel na těžkou tuberkulózu, avšak bratranci se rozhodli v jeho projektu pokračovat. Stalo se to jejich životním posláním, a tak cíle záhadného muže nezanikly.
Po usilovné dřině se konečně jednomu bratranci podařilo vytvořit démona; démona stvořeného ze smrti. Zanedlouho na to, se mu podařil vytvořit další démon, tentokrát již dokonalejší, než ten předchozí; démon stvořen z iluze.
Druhý z bratranců tedy nějak zůstával pozadu, ale i jemu se nakonec podařilo stvořit démona; démona stvořeného z melancholie.
To už první z bratranců pracoval na svém vrcholném díle, které nakonec dopadlo úspěšně. Podařilo se mu stvořit dva démony naráz; prý za požehnání samotného Satana, démony stvořené z hříchu.
Jakmile měli bratranci po čtyřech a jednom démonovi, řekli si, že tvoření stačí a soustředili se jen na využití démonů. Všichni démoni dostali lidskou podobu, takže nebylo obtížné je leckterým věcem naučit a porozumět jim. Říká se, že ze samotných bratranců se nakonec stali démoni, jenže co je na tom pravdy nikdo neví.
Zanedlouho začali se svými vědomostmi a vynálezy cíl, dobýt některé ostatní světy. Povedlo se, a tak světy svěřili svým "dětem", jak
démony nazývali, do správy. Žili zde a budovali svá království.
A tak se dva bratranci stali nejmocnějšími lidmi - jestli se jim tak ještě vůbec dá říkat - svého světa. Jenže ani s tímto se nespokojili.
Měli nový cíl. Vyhladit jejich rodný svět od lidí a nahradit jej démony. Povídá se, že v době jejich spřádání plánů přišli do jejich světa pro nás nadpřirozené bytosti, které zde přežívají dodnes.
Říká se, že prvnímu z bratranců se v té době narodil syn. A ten necita udělal démona i z vlastního syna. Neměl ho však jako ostatní démony, to nikoliv. Svého syna učil démonům vládnout tak, jako to dělal on.
Jenže v jejich vynálezech ještě stále přebývaly city. Nelíbilo se jim, že je jejich páni pomalu sdírají z kůže, nedají jim chvíli odpočinku a vůbec, připadali si jen jako otroci, když se k nim jejich páni chovali tak chladnokrevně. Proti takovému zacházení byl dokonce i syn prvního z bratranců.
Spojili se a začali vést vzpouru.
Jenže jejich páni měli stále větší moc, a tak byli démoni donuceni rozutíkat se do všech koutů. Démon stvořený ze smrti se schoval a bloudil cestičkami podsvětí. Démon stvořen z iluze
se ukryl do lidského světa a žil zde život jako obyčejný člověk. Jeden z démonů stvořených z hříchu zůstal ve svém světě, který měl ke správě, a bezpečně své království zajistil. Druhého démona stvořeného z hříchu prý však pohltilo samotné peklo. Poslední démon - démon stvořený z melancholie - měl zcela jinou alternativu než ostatní a ukryl svou duši do prostého člověka a zde velmi dlouho spal. Až když člověk zemřel, ukryl se démon zase do těla jiného člověka. Syn prvního z bratranců utekl k matce, jenže všechny úkazy říkají, že s ní první bratranec nemile naložil.
Po nějakém čase jakoby se po dvou bratrancích slehla zem. Prostě se jen tak z ničeho nic vytratili. Jenže o tom se démoni nedozvěděli a jsou před nimi schováni dodnes.
Ale to je jen legenda...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama