Poslední sbohem

7. října 2010 v 14:33
Povídka psaná relativně nedávno. Nečekejte však nic dlouhého, prostě jsem jen zpracovala jednu myšlenku, co mi utkvěla v mysli.

Poslední sbohem

Poslední sbohem



Klenbu oblohy pokrytou sivou peřinou mraků obtěžkaných dešťovými krůpějemi se neslo táhlé odbíjení druhé hodiny ranní. V pravidelných úderech podle metronomu protkávanými burácivým zahřměním doprovázeným elektrickými výboji protínajíce oblohu však tentokrát byla jiná atmosféra, než jen monotónní rány ohlašující přesný čas. Tentokrát v tom bylo něco zcela jiného. Pohroužení do melancholie, ostrý cynismus, ale ze všeho nejvíc cholerické vzplanutí plamenů krutého hněvu na celý svět.
Jeden z blesků udeřil tak jasně, že ozářil celé sídlo i podhradí. Však zdálo se, že se úmyslně zformoval do bodového světla a jeho úhlavním motivem uvrhnutí do své elektrizující záře se stala nejvyšší temná věž z rozlehlého sídla. Na jeden okamžik si ostatní mohli prohlédnout nejen její dokonale ztvárněnou siluetu, ale jako v architektském plánu si ji mohli prohlížet do poslední maličké cihličky.
A právě v čase tohoto blesku se kupodivu relativně nepozorovaně objevila v jednom z neprosklených obloukových oken postava menšího vzrůstu. Do tváře byste jí neviděly, jelikož - možná záměrně - byla schována za záclonkou černé kápi. Prodírala se záclonou tvořenou z popínavého břečťanu a když už byla skoro v interiéru pokoje ve věži, zůstala chvíli jen tak stát nohama zapřena na tlustém rámě okna z chladivě šedého kamene.
Poté lehce zatřásla hlavou, jako by pohrdala špatným vtipem a zároveň setřepala první kapičky deště a stáhla z obličeje kapuci. Co by vás patrně upoutalo jako první, bylo to, že sotva postava shodila kapuci, objevil se jí na hlavě - jako nějakým kouzlem - pár kozlích rohů zatočených do pravidelné spirály. Mnozí by možná vykřikli "satyren", to by se ovšem mýlili, jelikož nohy osoby byly zcela lidské bez jakýchkoliv náznaků kopyt. Těm, co jsou vzdělanější v oblasti čar a kouzel, by možná v té chvíli na pár vteřin vedrala do hlavy vtíravá myšlenka slova ,,Bafomet" nebo ,,mendénský kozel." Tihle šťastlivci by už byli pravdě blíž, i když ne úplně doslovně. To je ovšem sáhodlouhé vyprávění.
Kdyby jste se trochu zpamatovali z šoku, možná by vás začal zajímat také obličej postavy, jenž byl v té tmě ovšem vidět jen stěží. Nicméně, i přes to by vás upoutala nepřirozeně bílá pleť dokonalé hladkosti, v níž je zasazen pár pronikavých elektricky žlutých očí, orámovaná kratší purpurovou kšticí. Na první pohled by pohledný obličej - teď již viditelně - mladíka kdejakou dívku uhranul, jenže jeho menší vzrůst jeho vzhled měnil zhruba do podoby desetiletého chlapce.
Konečně seskočil ladným pohybem - asi jako kočka, když skokem odchází z noční kočičí opery na střeše - z rámu okna posazeného nízko nad podlahou pokoje a po kamenné podlaze studeného charakteru se dostal až na tlustý plyšový koberec, kde, když jste na něj vstoupili, jste měli pocit, že asi ve spleti jeho hebkých vláken můžete doslova utonout.
Vytřepal z kabátu krůpěje prvních kapek deště a ledabyle jej pohodil na vyřezávaný věšák z mahagonového dřeva. Hned poté jeho ruka volně proletěla v máchnutí temným prostorem a pod trajektorií jejího pohybu na dosud pohaslé svíci začal tančivě skotačit plamínek ohně, oblizujíc svým hladovým žárem voskový knot.
Sotva se ve velké místnosti trochu rozsvítilo, zahleděl se na její druhou stranu, kde stála lákavě vyhlížejíc mohutná postel s těžkými sametovými nebesy a peřinou volně splývajíc z jednoho boku lůžka k druhému. Kdyby jste se podívali pozorněji, zřeli byste, že ten hrbolek vytvořen peřinou není jen jeden z široké škály polštářů, nýbrž, že tento hrbolek se v pravidelném tempu mírně nadzvedává a zase padá do své původní polohy.
Chlapec tichými kroky přešel až k posteli, přičemž zapaloval jednu svíci po druhé. Když už se dostal až ke svému cíli, sklonil se nad lůžkem s podivným výrazem smutku, něhy a bolesti zároveň.
V peřině byla stočena do klubíčka dívka s nevinně vypadajícím výrazem uvržena do náruče spánku. Její pleť byla snad ještě bělejší, než chlapcova a své dlouhé vlasy identické barvy měla rozprostřené po polštářích jako purpurovou svatozář. Dalo by se říct, že vypadala jako andílek, kdyby jí z hlavy nevyčníval také pár rohů; ne ovšem spirálovitých, nýbrž téměř do kostrbatého písmene V s nedokončenou špičkou.
,,Nechtěl jsem ti ublížit,"začal šeptem chlapec, ,,Ale vím, že je zbytečné neustále tě o tom přesvědčovat. Stejně tak, jako prosit o odpuštění, protože ty mi - a já tě plně chápu - nikdy nedokážeš odpustit. Nezazlívám ti to, vlastně se ti ani nedivím, že tvá nenávist ke mně je silnější, než cokoliv, co má nějakou intenzivní sílu. Ale i když ty mě budeš po zbytek věků nenávidět, já tě vždycky budu mít nadevše rád a budu se proklínat za to vše, co jsem ti způsobil. Stejně pevně doufám, že tě alespoň někdy za nějakou tu dobu napadne, že jsem se později snažil své chyby odčinit a bylo mi to líto….Tohle je však poslední sbohem…už navěky věků." S těmi slovy ji nepatrně políbil na čelo a odkráčel zpět k oknu. Chvíli jen tak hleděl do bouře, která mezi tím intenzivně nabyla na veškeré své síle a poté během několika úderů blesků zmizel v tmavé noci. Už navždy…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama