Listopad 2010

Nový design

29. listopadu 2010 v 17:56 Ostatní věci
Cards and Clock
Při příležitosti rozečtení prvního dílu Alenky jsem se rozhodla dát dohromady i nový design.
  Egoisticky řeknu, že výsledek se mi docela líbí, možná teda až na tu stránku, co jsem mohla udělat širší ^^".
  Jinak nějakou dobu teď moc tvorby nečekejte, jsem v tvůrčí krizi a přepisuji většinu svých výtvorů, aby tu potom mohly strašit.

Jen služebník

27. listopadu 2010 v 14:30
Další jednorázová povídka, psána ve středu. Je trochu kratší, ale nechtělo se mi to moc natahovat xD Tentokrát kupodivu nečekejte nic morbidního, ale spíš zabrousíme trochu do červené knihovny. V poslední době mě začala bavit psát romantika ^^. No, dost keců, pusťme se k jádru:

Mellanie

Jen služebník


Krvavá bludička

26. listopadu 2010 v 11:00
Povídka psaná před rokem a něco. Alespoň teda podle počítače, já si vůbec neuvědomuji, že bych ji kdy psala xD Jako jedna z mála psána v ich-formě, tak si toho važte xD. Všechny ty morbidnosti neřeště, je to z mého "Psycho-období" (=_=;).
Bludička

Krvavá bludička


Upír v Caremontu - Úvod

24. listopadu 2010 v 17:30
...Chaos utiší jen porozumění...
Vysoko v horách se rozkládá městečko jménem Caremont. V něm většinou žijí mladí kouzelníci, kteří leží celé dny začteni v knihách o magii.
  Moru Clayer - mladý šlechtic spravující Caremont - je jedním z nich. Po válce, při níž se jeho rodina rozutekla, žije sám jen se svými vojáky a služebnicí Marií, jejíž existence je však už jen duchovní. Moru bloudí svými komnatami jako stín a trpí ztrátou jediné osoby, jež mu kdy byla drahá.
  Jak se však osud sváří, z jedné z jeho cest si s sebou přivede novou služebnici - chladnokrevnou upírku Haayu.
  Problém však spočívá v tom, že Haaya ke svému životu potřebuje lidskou krev a vyžaduje, aby za své služby nedostávala peníze, ale právě potravu. Cennou šlechtickou krev. A tak jí Moru za její služby "platí" tou svou.
  Jinak se k ní chová chladně jako ke služebnici a dál pokračuje ve svých honbách za mapou k legendárnímu Purpurovému městu.
  I upírčinu duši omývá cynismus. Jenže čím déle je u svého pána, tím větší má pocit, že se v jejím chladném srdci našel kousek, co nutně potřebuje Moruovu lásku. Ten však už nechce zažít více utrpení spojeného s tímto citem.

O těch nejhorších bestiích světa

19. listopadu 2010 v 19:55 Zběsilé žvásty a výplody mysli
Starší úvaha, později použitá i jako škoní práce.
Tea cup and pen
Pod pojmem nejhorší bestie bychom si mohli představit kohokoliv. Obviňovat kohokoliv z toho, že je monstrum, co zničí všechno. Ale to bychom si nejprve měli zamést před vlastním prahem. Nejhorší bestie na světě jsme my. Lidi.
  Lidé, tvorové, co umí jen brát a ničit. A zničili jsme všechno. Všechno.
Naši největší matku Zemi jsme jako bídní červi prožrali do základů hříchem, neřestí a hněvem, který v lidských žilách koluje už od samých počátků. Lidé si stále myslí, že to oni jsou páni celého světa a mohou naprosto cokoliv. Jenže to se šeredně mýlí. Však my se budeme setsakramentsky divit, až pro nás jednou Země zavře krám a vylije na nás zpět všechnu tu škodu, co jsme jen natropili.
  Kdyby nebylo lidí, Země by byla krásnou planetou plnou míru a bezpečí. Ale s lidmi to nejde. Ti nikdy nebudou jednotí, nikdy nedokáží táhnout za jeden provaz, a proto dokáží jen a jen škodit. Bez lidí by nebylo žádných ozonových děr ani nebezpečných výbušnin. Bez nich by neexistovaly samé zbraně hromadného ničení. Největší zbraní hromadného ničení stejně vždy bude lidská existence. To ona jednou naši planetu zamete pod svá kopyta a její duši rozdrtí na prach.
  Jednou zmizí všechno, a to už nebude tak dlouhá doba. Zmizí pralesy, zmizí ledové krátery, vyhynou některé další zvířecí druhy a pak vše zanikne. Sami si jednou zakryjeme Slunce. Odvrátí od nás tvář, jak můžeme být tak nicotní. Špinaví červi, co umí jen brát, brát všechno a už to nikdy nevrátit. Spotřebovat to ve svůj prospěch a ještě tak tím škodit dárci - planetě Zemi.
  Naší planetě se vždy budeme snažit vládnout. Ovládat nejen náš druh, ale i všechno ve světě, kde žijeme. Proč? Protože jsme lidé. Ti, co si o sobě vždy egocentricky myslí, že jsou ti největší vládci.
  Jsme jen cházka vandalů. Nejsme nic. Alespoň nic užitečného. Jen se sami mezi sebou děláme důležitými.
  Svět lidí je tím nejhorším peklem. Možná se to tak ani nejeví, protože každý sám o sobě jsme monstrum mezi monstry. A proč tady ještě mezi těmi monstry tedy jsem? Co já vím… Možná, abych jako člověk poučila lidi.

Sny modré růže

19. listopadu 2010 v 17:00
Aneb jeden výtvor z mého kouzelného tmavěmodrého sešitu...^^;. Je psán 2. února roku 2010 (vést si do sešitu data se vyplatí!xD). Je to tak krátké, že se to snad ani nedá nazvat jenorázovkou, ale co..., třeba takový Lewis Caroll psal kapitoly i o kapacitě jediného řádku ^^;.
  Tak to sem házím alespoň pro srandu králíkům, když už nic.

Sny modré růže

Blue rose

Poklad, aneb já tvrdím vždy, že psaní je závislost

18. listopadu 2010 v 16:00 Ostatní věci

Nadpis přečtěte jako ,,Když si Tereza dělala ,pořádek´v knihovně."
  ...A objevila tohle:
.
*V hlavní roli starý slohový sešit a zápisník, kde se snažím shromažďovat svou tvorbu, když zrovna nemám přístup na PC (beztak nakonec stejně píšu po papírech; viz. vzadu)*

Když jsem šla tunelem zpět. To jsem vám viděla věci. Tunel života. A z těch dnů beze starostí zbyly jen střepy.

17. listopadu 2010 v 12:25 Zběsilé žvásty a výplody mysli
Tea cup
Včera v noci jsem nemohla usnout a našla jsem v počítači pár starých písniček, co jsem poslouchala, když mi bylo tak deset, jedenáct... Namátkou jsem si jich pár pustila a vrhlo mě to do zvláštního stavu. Ne, nenazvala bych to tak úplně nostalgií, protože nedalo se to nazvat šťastnými vzpomínkami. Vzpomněla jsem si na to, jaká jsem kdysi bývala. Jenže zdá se to jako tak hrozně dlouhá doba. Přitom jsou to jen dva, tři roky, co jsem ještě bývala jiná, tak veselá a bezstarostná, plná energie a měla tolik senzačních plánů do života. Kam se to podělo? Kam se poděla má krásná naivita...? Vraťte mi ji...
  Připadala jsem si, jako bych pátrala po rodinné historii. Vytáhla jsem svůj starý deník a oprášila stránky. Pokryté vrstvou prachu. Ano, jakoby to už byla věčnost. A přesto, když jsem se začetla do těch stránek... Musela jsem brečet. Jistě, byly to trapné zápisy malé holčičky, ale stejně, bylo v nich až mnoho podtextu. Co to se mnou život udělal?
  Všechno to krásné, co na mně bylo dobré, rozebral na střepy. A každý z nich nechal válet v minulosti. Bez duše. Z té duše totiž udělal zvadlou květinu. Proč dnes přemýšlím tak? Bez optimismu a vidiny lepšího?
  V mém životě se přece nestala žádná pohroma, která by mě najednou tak razantně změnila. Ne, bylo to postupné. Až jsem nakonec dospěla do dnešního stavu, kdy je ze mě jen hloupá zplozená chyba odněkud z koutku mysli. Loutka osudu.
  Dokážu se smát. Umím se radovat a dělat blbosti. Ale už jen bez té nejdůležitější části mě. Bez té nádherné dětské naivity zračící se v očích.
  A ty stránky, fotografie a staré kresby jí jen překypují. Však už jen ze střepů. Bez možnosti, abych si ji vzala zpět do svých očí a pod svá křídla.

Ptačí hroby

15. listopadu 2010 v 18:35 Rádoby poezie
Dead bird
Čas se nějak vytrácí,
nemáme co na práci,
ptáci už šli dávno spát,
mrtvá těla pochovat.

Šel spát i ten vrabec též,
zlomil křídlo, mluvil lež.

Zůstal jenom smrti pán,
černý havran - ten jest sám.

Budeme si hrát...!

14. listopadu 2010 v 17:45
K tomuhle mohu říct jen jedno slovo. No vlastně dvě - TOTÁLNÍ ÚLET. PC hlasí, že je to psáno někdy v lednu tohoto roku, každopádně, já to vyhrabala až před pár dny, trochu poupravila a... je to tu. Jak již jsem zmínila, je to totální úlet, psán v tvůrčí krizi xD Taková milá pohádka na dobrou noc ^^

Samozřejmě opět špatné uvozovky a vymazané odstavce. Příště asi budu psát přímo v editoru blogu, když mi pak moje wordové práce převede do tak nečitelného formátu...
Budeme si hrát...!

Budeme si hrát...!


Výkřiky do tmy

7. listopadu 2010 v 19:06 Rádoby poezie
.

Obloho černá,
pověz mi, proč svět je tolik krutý?
Temnoto věrná,
řekni mi, kdy vyprší mé lhůty?

Trpět budu,
já vím.
Strádat budu,
zase zaplatím.

Je vůbec spravedlnost na tomto světě?
Život, co závisí na té jediné větě?

Řekni mi, je to spravedlivé,
světlo,co je tolik proměnlivé?

Stejně vždycky přijde temnota
a v mém srdci zbyde jenom nicota.