Budeme si hrát...!

14. listopadu 2010 v 17:45
K tomuhle mohu říct jen jedno slovo. No vlastně dvě - TOTÁLNÍ ÚLET. PC hlasí, že je to psáno někdy v lednu tohoto roku, každopádně, já to vyhrabala až před pár dny, trochu poupravila a... je to tu. Jak již jsem zmínila, je to totální úlet, psán v tvůrčí krizi xD Taková milá pohádka na dobrou noc ^^

Samozřejmě opět špatné uvozovky a vymazané odstavce. Příště asi budu psát přímo v editoru blogu, když mi pak moje wordové práce převede do tak nečitelného formátu...
Budeme si hrát...!

Budeme si hrát...!


"Catherine ? Co to neseš na půdu?" přistoupil ke starým dubovým schodům muž středního věku a tázavě se podíval do obličeje své prvorozené dcery, která zde stála s kartónovou krabicí s neznámým obsahem.
"Nic, tati. Jen nějaké věci, které už nebudu potřebovat."
"Opravdu? Můžu se podívat?"
Catherine mu s netrpělivým úsměvem ukázala obsah krabice, který se rovnal několika starým hračkám.
"A to už nepotřebuješ? Nechceš si je třeba schovat na památku? Třeba tohle,"zalovil v bedně a vytáhl zlatovlasou panenku v bleděmodrých viktoriánských šatech, převázaných zástěrkou.    "Pamatuji si, že jsi ji dostala ke svým osmým narozeninám od pratety Susan. Byla tvá první a nejoblíbenější.Pojmenovala si ji…Alice, pokud se nemýlím."
Catherine jen zakroutila hlavou, až se jí konečky jejích kaštanově zbarvených vlasů rozlétaly do všech stran. "Ne, tati. Je mi sedmnáct, už si s ní opravdu nebudu hrát. Potřebuji uvolnit místo na učení a důležitější věci, než jsou…hračky."
Její otec jen pokrčil rameny a nechal ji pokračovat v její cestě na půdu. Byla celkem stará a dlouho se tu neuklízelo. Položila bednu hned u schodů a otřela si z čela pot.
"No jo…zítra vás budu muset odvést na smetiště,"zašeptala a chtěla odejít, ale když se otáčela, všimla si, jako kdyby se snad panence bleskl v očích závan zloby. Rychle se otočila zpět a podívala se panence do tváře.
Ale nic se nedělo. Alice tam ležela tak, jako vždy. Tichá, vyzařující půvab. Prostě porcelánová panenka…
Catherine se tedy otočila a zavřela za sebou těžké dveře. Hračky na půdě osaměly mezi tunami prachu. Bedna se převrhla a porcelánová panenka se ještě s plyšovým medvědem a třemi dalšími porcelánovými panenkami vykutálela ven.
Panenka, které dívka říkala Alice vstala, protáhla se a oprášila si svou sukni. "No tak slyšely jste to? Naše "milovaná Catherine" nás chce vyhodit,"lamentovala hláskem, co se podobal malému ptáčeti. Vyprášila si prach ze svých zlatavých lokýnek a se zamračením se podívala na ostatní panenky.
Oprašovaly si sukně, až se do hovoru vložila panenka s vysoko vyčesaným zrzavým drdolem a šarlatovou pelerínkou. "Ano, tohle máme od ní za to, jak jsme jí celé roky dělaly společnost, účastnily se jejích pikniků a čajových dýchánků a snažily se, aby nikdy nemusela být smutná. A ona nás teď jen tak klidně odhodí stranou."
"Ano, Erika má pravdu. Nechápu, co to do ní vjelo," přidala se panenka v bělostných šatech s dlouhými černými vlasy.
"Ano, jenže, co chceš dělat Alice?" zeptala se panenka s úhledně zapletenými francouzskými copy. "Pořád jsme přeci jen…panenky. Nejsme nic víc, než hezké porcelánové skořápky v krajkových šatech."
Alice se sarkasticky usmála a rozhlédla se kolem sebe. Oči jí zůstaly viset na malý domek stojící na kartónové bedně, k němuž se rozběhla.
"Lyro, Evangeline, pojďte sem a pomozte mi. Musím se dostat do svého pokoje,"volala a sápala se po bedně nahoru
domku. Dvě panenky hned přiběhly a pomohly Alice, aby se mohla dostat do domku. Za chvíli už stála na malé verandě domku a otevírala dvířka dovnitř. Proběhla obývák s maličkým, detailně propracovaným nábytkem ve stylu rokoka a dostala se po schodech až do druhého patra. Dveřmi s látkovým závěsem vstoupila až do jednoho z pokojíků. Byla zde postel nachové barvy s hedvábnými nebesy a kolem ní rozestavěno pár kredenců, skříně, knihovna a miniaturní replika starých pendlovek. Na zemi byl dokonce plyšový koberec. Na to, že to byl domeček pro porcelánové panenky, tak vše vypadalo velmi opravdově.
Alice se vrhla k šuplíkům a začala je nervózně prohrabovat. Vyhazovala z nich napodobeniny lahviček voňavek a rámečky s falešnými fotografiemi. Když se dohrabala až na dno šuplíku, nervózně do almary udeřila malou porcelánovou pěstičkou.
"Kde to jen může být ?! Jsem si jistá, že to tu bylo." S těmi slovy se vrhla k dalšímu šuplíku. Chvíli se v něm přehrabovala a pak s vítězným ďábelským úsměvem vytáhla malou stříbrnou lahvičku. Nechala domek v nepořádném stavu, stejně pochybovala, že by se sem někdy vrátila, seběhla schody a dostala se až na verandu, kde za pomoci ostatních panenek sešplhala až dolů.
"Co jsi tam hledala?"zeptala se Lyra; panenka s francouzským copem.
"Uvidíš,"odbyla ji Alice a rozhlédla se kolem sebe.
"Jsou tu někde hodiny?"zeptala se po chvíli rozhlížení.
"Nevím, ale než nás dala do krabice, bylo něco málo po šesté hodině večerní,"konstatovala Erika.
"Po šesté hodině? A před půl sedmé Catherininy rodiče odcházejí a naše milá Catherine zůstává doma sama"obličej se jí zkřivil ve zlý úšklebek, "a pak…"
"Pak co?"
"A pak…ji zabijeme."
Všechny panenky poněkud ucukly.
"Z-zabijeme?"vykoktala Evangeline.
"Námitky?"zvedla Alice obočí.
"N-ne, já jen-´´
"No tak Alice"ozval se hlas a Alice se podívala do kouta ke krabici, kde ze země vstával
plyšový medvěd. "Musíš pochopit, že už je dospělá. Už nemá čas na hraní s panenkami, nebo jinými hračkami. Je to už slečna. A když už si prostě nechce hrát s hračkami, tak nás odveze, aby se z nás nepotřebných daly dělat další výrobky. To je snad pochopitelná přirozená reakce, ne?"
"To teda není!"zakřičela Alice a třásla ručičkami zatnutýma v pěst. "Je její povinnost si s námi navždycky hrát! Nemůže nás jen tak vyhodit! Tak co, jdete do toho se mnou, nebo jste jen ubohé třasořitky?"otočila se k panenkám.
"Tak dobře,"pronesla trochu zastřeným hlasem Lyra a přistoupila k Alice. Spolu s ní se přidaly i další dvě panenky.
Alice se usmála vítězoslavným úsměvem a ukázala jim stříbrnou lahvičku.
"Víte, co je tohle, dámy? Ne? To si snad nepamatujete? Takže ne… Tak se dívejte,"napila se z lahvičky. V tom okamžiku začala neskutečnou rychlostí růst, až nakonec vyrostla do životní velikosti. Bez žádného komentáře se podívala na ostatní panenky a lahvičku jim podala.
"Alice, to nemůžeš myslet vážně,"zaúpěl plyšový medvěd.
"Sklapni!" osočila se a hodila po něm své miniaturní kapesní zrcátko. "A co vy? Tak snad dělejte!"
Provedly to samé a v několika okamžicích se z panenek staly porcelánové modely v životní velikosti. Alice se jen zasmála.
"Vydrží to patrně jen tak hodinu, ale aspoň něco,"podotkla, nebo spíš zamumlala jen tak pro sebe. Stále se jí přitom zračil ve tváři sarkastický škleb. Zvedla ze země skleněný střep a pokynula ostatním, aby si také našly nějakou zbraň. Posloužil jim k tomu starý rezavý nůž, baseballová pálka a dřevěná tyč od záclon.
Ve vedoucí panence vířily pocity euforie z toho, že zabije někoho, s kým si tak dlouhou dobu hrály. Ale co, byla to přeci pomsta. Nehodlala to déle natahovat. Otevřela dveře půdy a vydala se po schodech dolů. Chvíli jim to trvalo, když si musely zvykat na tuhle velikost těla.
Ale nezastavovaly se. Mířily si to rovnou k pokoji Catherine. Až teprve u jeho dveří se zastavily. Vedoucí panenka nakoukla klíčovou dírkou dovnitř. Jejich "majitelka" seděla u stolu a něco psala. Byla k nim otočená zády.
Alice otevřela dveře a tiše vplula do místnosti. Tohle si chtěla vychutnat. Naznačila ostatním, ať jsou potichu. Tohle bylo v momentu překvapení.
Došla až ke stolu a přiložila dívce střep před obličej. Dívka se rychle otočila a vytřeštila nevěřícně oči. Byl div, že její srdce nezkolabovalo. A dříve, než stihla omdlít…
Alice Catherine zarazila střep hluboko do hrdla. Ryla ho stále hlouběji a hlouběji, i když už to nebyla potřeba. Kolem začala stříkat krev a změnila tak barvu světle fialových stěn do temně šarlatové. Přidaly se k ní i další panenky. Mlátily pálkou a tyčí do mrtvého těla, odsekávaly končetiny a vyrývaly
do něj všelijaké obrazce. Jen ať trpí…
Když bylo tělo doslova rozsekáno na kousíčky a všude byla krev, usoudily, že to by jako trest mohlo stačit.
Lyra však ještě přistoupila k čistému kusu stěny a ručkou pokrytou krví na ni napsala:

Odsoudila jsem ty, co mi pomáhaly

To stačilo.
Ale ne Alice. Ta ještě stále neukojila svůj šílený hněv.
"Tohle nestačí,"vydechla. "Na světě existuje spoustu takových, jako byla ona. A panenky jsou týrány. Musíme je zničit. Musíme je zničit všechny."
Souhlasily. A tak začaly vést spojení utlačovaných panenek proti svým krutým majitelům.
Procházely ulicí a zabíjeli na potkání. Nikdo je nepřepral, nikdo se jim neuměl postavit. Vedl je pud sebezáchovy a pomsty.
Po hodině se jim sice vrátila normální velikost, ale to je nezastavilo. Pokračovaly. Teď jich byly desítky. Možná stovky. Když je panenky z oken viděli procházet ulicí, přidaly se k nim. Tak počty nabyly.
Londýnské uličky zaplavoval křik a hrůza lidí. Ale co jim to bylo platné? Temže se zbarvila do ruda. Ležela v ní zmasakrovaná těla mrtvých lidí. Lidí, co zabily panenky.
Byly neústupné. Nehodlaly skončit, dokud tento svět neovládnou panenky. Samy. Beze svých majitelů. Oni totiž odsoudili ty, co jim pomáhaly. Ty, co si chtěly jen hrát.
Tehdy se panenkám jejich plány nevydařily. I když stačilo jen málo a tento svět by dnes nebyl takový, jak ho známe. Proto se raději vždy zamyslete nad tím, jestli vyhodíte nějakou krabici s hračkami. Mohlo by se také stát, že v ní bude schovaná jedna panenka, co si chce hrát…

***

"Marion?"
"Ano mami?"
"Co to vyhazuješ?"
"Nic mami, to je jen jedna stará panenka… Už si s ní nebudu hrát."
Mladá slečna položila panenku k popelnici a vydala se zpět k domovním dveřím. To, jak se její drahé hračce zableskly oči sarkasmem už však nezpozorovala.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 14. listopadu 2010 v 18:16 | Reagovat

Jasně že to píšu já...
Ale dlouho jsem aji nad tím přemýšlela...

2 Emily Emily | Web | 31. března 2011 v 22:32 | Reagovat

Kurňa.. to je peklo! Dost drsná povídka!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama