Krvavá bludička

26. listopadu 2010 v 11:00
Povídka psaná před rokem a něco. Alespoň teda podle počítače, já si vůbec neuvědomuji, že bych ji kdy psala xD Jako jedna z mála psána v ich-formě, tak si toho važte xD. Všechny ty morbidnosti neřeště, je to z mého "Psycho-období" (=_=;).
Bludička

Krvavá bludička



 Pojď, tak pojď,volal zlověstně hlas v mé hlavě. Pojď, pojď, pojď…
  S vytřeštěnýma očima jsem se probudil a těžce oddechoval. Zpocená záda jsem měl přilepená k polštáři, vlasy celé mokré a stále jsem ho viděl před sebou. Ten sen.
Stále jsem viděl ten odraz siluety dívky stojící s vábícím lampionem na mostě - snad jako nějaká bludička, jež chce do útrob pekelné temnoty svést z cesty nevinné poutníky, a potom co zničí jejich duši a jejich tělo rozseká na popel jim ještě nedopřeje ani klidný život v záhrobí.    A všude kolem rudou krev, krev značící pomstu, chtíč, krutost, sadismus a především život a smrt.
  Ne, nemohu o tom už déle přemýšlet.
  Sklouzl jsem z postele a nohama jsem se dotkl příjemně chladných parket.Vrzaly, když jsem se šoural až do kuchyně, abych se mohl napít. Chladivý nápoj mne uklidňoval, když protékal mým krkem a chladil mi rty. Protékal tak jako krev. Krev -
ta tekutina života.
  Pojď… projelo mi ostře myslí, až jsem se musel otřást.
   Ne, ne, ne, ne je to jen sen, jen šílený sen, který způsobuje tahle chata v horách a tahle samota a ticho a temnota a… krev. Pojď, tak pojď, pojď za mnou.
Máš vše co chceš na dosah ruky…
  NE! Ne je to jen sen, jenom sen!
  Pojď… Tak pojď .
  Ne, ne, ne, už prosím ne, už ticho!
  Sklenka se studenou vodou mi spadla k nohám a zakutálela se pod starý kredenc.
  Musel jsem si chytit hlavu. Ne je to jen hloupý výplod mojí mysli. Za to může ten sen, ne, ne, ještě nejsem šílený.
  Trochu jsem se uklidnil a vrátil se zpět do postele, kde jsem se zavrtal do propocené peřiny.   Ano, ano spánek, ten je na tohle nejlepší, spánek, který mě zbaví všech těchto myšlenek a potom přijde ráno - to slunečné ráno, které zažene všechno tohle pryč. Ráno se tomu zasměju.
  Podíval jsem se na hodiny a musel si povzdechnout - ráno asi tak hned nepřijde, bylo teprve půl jedné v noci. Musím spát, spánek mi pomůže. Jenže co když přijde další šílený sen? Ne, nemohu se strachovat, ten sen už nepřijde, všechno to bude v pořádku a já budu klidně spát ukolébán nějakým klidným snem, u něhož si oddechnu.
  Zavřel jsem oči a snažil jsem se myslet na hezké optimistické věci. Byl jsem sice od přírody pesimista, ale teď jsem se opravdu uklidňoval tak, že jsem tomu uvěřil.
  Za chvíli už bylo vše úplně klidné a já už usínal, ano už jen krok k požehnanému spánku a nic už jej nepřeruší.
Pojď, tak POJĎ! Projelo mým mozkem, tak jako kdyby dotyčná osoba mluvila rovnou do mého ucha. Šeptala svým zlověstně posměšným hlasem plným cynismu.
  Vymrštil jsem se, opřel se o stěnu a s vyděšenýma očima jsem těkal po místnosti. Je všude!   Tak kde je?! Co kde je?! Já, já, já…
  Pojď!
  Zařval jsem šílenstvím. Prosím už dost !
  Chceš pokoj ? Tak pojď a najdi si mě
  V záchvatu zoufalství a šílenství jsem popadl kabát, obul si boty a vydal se ven, ven do hor.
  Ano pojď, pojď, pojď, pobízel mne ten hlas.
Šel jsem za ním. Věděl jsem odkud pochází. Šel jsem až tam, kde se údajně v noci otevírá brána duch , tam, kde vede most za šílenstvím, most přes řeku věčného záhrobí. Most, který dovede tvou duši až do samotného chaosu.
  Noha mi sjela pod kluzkým vrškem skalního útesu. Ale já se tam musel dostat, něco mne tam prostě tak neuvěřitelně vábilo a přitahovalo. Něco, co je rudá tekutina života a smrti. Krev. Její vůně a její porozumění. Krev, která z tebe udělá jinou osobnost, tekutina, jež může ovlivnit celý tvůj život. Vždyť krev je život.
  Pojď, pojď, pojď… ten hlas už byl na dosah ruky, tak blízko, blizoučko.
  Chytil jsem se trsu trávy a vyhoupl se na skalní převis, přičemž jsem si roztrhl kabát, ale to mi momentálně bylo úplně jedno .
  A až jsem byl na místě duchů, na místě krvavé lázně řeky věčného záhrobí. Zatěžko mi bylo tomu uvěřit .
  Stála tam silueta dívky s lampionem bez tváře a výrazu, ale se stále opakujícím "Přeci jsi přišel," za ní byl prastarý most, co tam ale nikdy ve dne nestával, ještě více mne ovšem šokovalo to, co bylo pod ním; sráz ve kterém byla řeka - řeka plná krve. Plná krve, jež byla prolita. A ta její vůně…
  Za celým tím výjevem se ještě dominantně tyčila brána - brána duchů .
  Převládal tu značný chlad a zároveň tolik tepla z rudé krve.
  Ani mě ta dívka nemusela pobízet, dal jsem se tam, kam mne to táhlo - přes most. Nic už mi nebránilo v tom na něj vstoupit .
  A ta slastná vůně krve… musel jsem vstoupit.
  Jako by se přede mnou otevřel nový svět…ach ta vůně, ta slastná vůně!
  Most se zdál být sice krátký, ale když jsem po něm šel, připadal mi delší než celý můj strohý a nudný život. To až teď jsem konečně začal žít. Jako nový člověk,
nová osobnost toužící jen po krveprolití.
  Když jsem přešel přes most už jsem to nebyl já. Toužil jsem po krvi a zoufale jsem potřeboval zabíjet. Moje oči změnily pohled na svět. Vše teď pro mě byl nový úhel pohledu a všechno už mi bylo jedno. Nechápal jsem, ale ani jsem nepotřeboval.
   Jednou také uslyšíš hlas své bludičky.Svému chtíči se neubráníš.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 vampyyyrka vampyyyrka | Web | 27. listopadu 2010 v 17:04 | Reagovat

ahoj,jak je?
už čtu tu Ronovu králici Alici :-)
jinak krásná povídka :-)
ale nejlepší bajga prozatím byla z b.b.beedleho mágovo chlupaté srdce...troch ustrašidelný,ale dalo se to xDDDD

2 Rena Rena | E-mail | Web | 31. března 2012 v 16:44 | Reagovat

Tak tohle bylo hodně dobrý :) Inspirativní :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama