SO Kapitola 1. - Do světa, kde se rodí Bohové

27. března 2011 v 20:40 | Tereza
Tak. Konečně jsem se dohrabala k tomu, abych si řekla, že to nikdy nevzdám a tento příběh dovedu až do konce. To mělo za následek, že jsem udělala generální čistku dějové osnovy a začala psát znovu. S výsledkem nejsem ještě stoprocentně spokojena, ale říkám si, že potřebuji nejprve napsat alespoň nějaký hrubý náčrt, co se dá vždy opravit.
Teď už k samotnému příběhu. Dnes se seznámíme s Terezou Chiwashikovou (děvčetem vytvořeným mojí myslí, která má představovat mé zastoupení v tomto příběhu - i když si někdy říkám, že jsem vlastně každou postavou v tomto příběhu, jelikož každou z nich dokážu prožívat tak intenzivně, jako bych to byla já sama), co zrovna cestuje do Školy bratří Yíshirů. Celý děj se postupně bude odvíjet dost zvláštně a možná trochu bláznivě. Ale nevadí, dost řečí, jdeme na to.

PS: Jelikož se nevejdu rozpočtově do 40 000 znaků, díl je rozdělen na 2 části
Kapitola 1.
Do světa, kde se rodí Bohové(1)

"No ne, to je strašné! Už zase napadli nějakou metropoli!"zakroutil hlavou starý pán a narovnal si noviny, aby si mohl ještě jednou důkladně prohlédnout titulní stranu, na níž bylo vyobrazeno jedno z největších měst státu Yamiry.
"Kdo? Zase ti zloději?"zaskřehotala stará žena s babsky zavázaným šátkem, co seděla vedle něj.
"Ale né, babko! Žádní zloději, přece ti démoni!"plácl se muž do čela.
"Vždyť to říkám, že banditi,"zaskřehotala znovu stařenka.
"Ále babko, kdepak banditi. Démoni! Ty příšery, víš?"vysvětloval nahluchlé stařence.
"Có? Ty příšery? No ne, to je ale strašné!"spráskla stařenka ruce a pokřižovala se.
"Bývali doby, kdy se drželi jen v Přízračných horách. Ale teď se jim očividně stále víc líbí ve velkých městech. Tohle jsou šílené doby, šílené!"čertil se starý pán.
Z protějšího sedadla je sledoval pár modrých očí, co mlčky souhlasil. Ten muž měl pravdu, tohle bude dost krušný rok.
***
Už pomalu zapadalo slunce, ale přesto právě tohle byla ta nejkrásnější etapa, v jaké je možno spatřit hory. Do štítů se líně opírala záře, co jemně hladila trvalé peřinky sněhu na nejvyšších vrcholcích, prosvěcovala kosodřeviny, odrážela se na hladinách horských ples a pomocí lesního porostu vrhala stíny do údolí.
Celé panorama bylo jako zalité zlatem a tenhle výjev ještě doplňovalo cvrkání cvrčků, které bylo tak hlasité, že bylo slyšet i uvnitř vlaku mířícího do stanice v údolí. Mísilo se s duněním pražců, jež se zdálo, jakoby někdo nastavil nad koleje metronom a oznámil, že teď se budou hrát jen celé noty. Tdm…raz, dva, tři, čtyři, tdm
Za vlakem se kroutila dlouhá stuha kouře, jakoby snad mořský vlk zabafal z dýmky a vyfouklý obsah byl unesen oceánským monzunem.
Dokonalá pohodová atmosféra posledního červnového dne, kdy - po seběhnutí několika schodů a přežití rodičů zvědavých na vysvědčení - začínají blahodárné dva měsíce volna (které sice uběhnou tak rychle, že se ani nestačíte otočit a jste zase ve škole) znamenající dobrodružnou prázdninovou atmosféru a vy se můžete jen tak poflakovat a lenošit.
Pro dvě blankytné oči, sledující celé dění za sklem vlaku, však tyhle dva měsíce znamenaly daleko těžší práci, než-li školu. Tak jako každý rok…
Dívka namáčknutá u okna zívla a přitáhla si tašku, ležící vedle ní, blíž k tělu. Pomalu projela pohledem kupé. Sdílela ho s ní už jen sluneční záře tlumená okenní tabulkou. I tento malý výjev ji naplňoval drobnou nadějí.
Sotva tašku přitáhla k sobě, hned ji zase odtáhla, stoupla si a otevřela okno. Všechny zvuky k ní teď začaly doléhat daleko intenzivněji. Vylezla si na malý stupínek pod topením a vyklonila hlavu ven z okna.
Až se lekla, jak jí do obličeje udeřil vítr a hnědé vlasy sahající kousek pod ramena jí začaly volně poletovat kolem tváří. Rychle se stáhla a i když nechala okno otevřené, hlavu raději nechala uvnitř kupé a dál se kochala okolní krajinou.
Milovala hory, když bylo léto. Skýtaly v sobě tolik možností a vyrovnanosti. Všechna ta přímořská letoviska narvána turisty a přílišné vedro všude kolem jí spíše byly proti srsti, ale letní horská krajina byla hotová pohádka.
Ani si nevšimla, jak rychle celá scenerie potemněla. Za vrcholky pomalu zapadala poslední zlatá záře a okolí bylo vrhnuto do příjemného soumraku.
S tímto ji napadlo vytáhnout mobilní telefon a zjistit, kolik je vlastně hodin.
"Sakra…"zanadávala, když zjistila, že je téměř osm. Pokud chtěla stihnout pana Kanaka, aby ji vzal nahoru, musel by to vlak stihnout za čtvrt hodiny. Sama dobře věděla, že pokud by byl vlak extrémně rychlý, stejně by to bylo minimálně dvacet minut, než dojede do hlavní stanice Mlhavého údolí. Celou cestu do stanice měla oči přilepené na hodinách a s každou přebliknutou číslicí jí po zádech sklouzla kapka potu. Snažila se teď uhnat každou minutu.
Pokud se ptáte, proč Mlhavé údolí dostalo svůj název, odpověď se vám dostane hned po příjezdu na nádraží. Zvláště při soumraku se vám naskytne pohled na mlhu začínající na úbočí hor, táhnoucí se až někam do nebes. Okolí se zdá být chladné - až strašidelné -, na úpatí se ještě stále líně pasou jako vatové obláčky stáda ovcí, jejichž mečení proráží jediné mlčení této krajiny.
Mlhavé údolí vlastně za stmívání vypadá spíše jako vesnice duchů. Vzduch je vlhký, prosycen krůpějemi páry a okolí tmavé, světélkují v něm jen okénka starobylých dřevěných chatiček.
Dívka, jež právě bleskurychle vystupovala z vlaku se na chvíli zarazila, polkla a otřásla se. Tohle nebyla přívětivá podívaná. Mimo to, bylo tu chladno a k tomu rozhodně nenapomáhaly tříčtvrteční džíny a triko s krátkým rukávem.
Zavrtěla hlavou a urychleně přeběhla přechod přes koleje. Trochu zakopla o nezavázanou tkaničku a zakymácela sebou, ale nezastavovala se. Neměla na to čas. Když se dostala k první řadě starodávných chalup obkládaných dřevem, kterou bylo nutno oběhnout, aby mohla pokračovat správnou cestou, hodiny ukazovali, že pan Kanak už patrně odjel před deseti minutami. A pan Kanak byl přesný. Vypadalo to celé ztraceně, ale přesto stále v naději nepřestávala utíkat.
Oběhla řadu chatiček a pokračovala udusanou cestou trochu do kopce, kde směřovala příjezdová cesta k farmě, kde pan Kanak pracoval.
Před ohradou farmy viděla nějaký pohyb, ale za takového šera nebyla schopna identifikovat zdroj. Když se přiblížila na vzdálenost, kdy byla rozpoznatelná silueta, její srdce úlevou málem vypovědělo službu.
"Pane! Pane Kanaku! Prosím, počkejte!"zvolala a běžela dál. Muž vedle auta s přívěsem zvedl hlavu a zamhouřil oči, aby rozpoznal, kdo to na něj huláká. Když spatřil, kdo to je, usmál se.
"Á, kohopak to tády nevidim? Chiwashikovic Teréza jede na prádzniny do Yishirský školy v Přízračných hórach,"pokýval hlavou.
Tereza doběhla až k němu a hlasitě začala oddechovat. Skoro si myslela, že vypustí duši.
"Komu mám být vděčná za to, že jedete později?"zeptala se, odkašlávajíc přitom.
"Ále, rozsypaly se mi jabka. Snad ma Jůrina nezabíje za to, že sú otlúklý. A navíc jedu pozdě,"podrbal se trochu nešťastně za uchem.
"Děkuju. Děkuju vám jablíčka zlatý!"vydechla Tereza. Pan Kanak nakrčil čelo, až mu byly vidět všechny s věkem přibývající vrásky a trochu zle se zamračil.
"Omlouvám se, tak jsem to nemyslela, já jen, že jsem nechtěla jít třináctikilometrovou štreku pěšky,"ospravedlňovala se Tereza. "A Jurina se určitě zlobit nebude, je to chápavá žena. Krom toho - nemůže se zlobit na tak skvělýho hospodáře."
Usmál se a hrdě pokýval hlavou. "Vému tě nahóru, ale musíš mi pomoct s balíkama flaš. Sú tam ve stodole,"máchl paží za sebe a otevřel jí branku plotu.
"Jasně,"přikývla a vydala se nosit balíky pet lahví.
Když bylo za pomoci pana Kanaka dílo dokonáno a hodiny hlásaly deset minut po půl deváté, přikryli přívěs plachtou, muž nastartoval auto a pokynul dívce, aby si nasedla. Za rachotu štěrku odletujícího od masivních kol určených do horského terénu se vydali na cestu. Nejprve se cesta zvedala do kopce jen velmi mírně, ale asi po půl kilometru se začal terén prudce zvedat a cesta byla stále víc kostrbatější. To však nebyl žádný problém pro muže, co tuhle cestu absolvoval minimálně čtyřikrát týdně.
"Příjelas sáma?"otočil se pan Kanak ke své spolucestující, rukama stále pevně udržujíc směr vozidla.
"Jo. Moje mamka neměla čas pro mě přijet. Má teď honičku. Prázdninovejch žáků je víc, než jen já. Navíc musela dohánět. V poslední době si často prodlužovala víkendy, aby mohla bejt se mnou a pratetou,"dopověděla a rázem se pevně chytila úchytky na dveřích, jelikož auto se prudce zhouplo.
"Na ja, hópe to s náma,"konstatoval Rano Kanak a rázem se zamračil. "Neměli by desetiletů hólčinu posílat sámu vlákom."
Tereza se zasmála. "Je mi dvanáct, pane."
"Ále, co to plácáš, kdyť… Na ja, vlastně…"dovtípil se a poškrábal se za uchem. "Čás nám léti. Kdy že ty to vlastně míváš národzky? Někedy v čérvnu, právda?"
"Dvanáctého,"upřesnila.
"Tak tó všécko naj, Terézo,"podal jí ruku, ale urychleně zase raději chytil volant.
"Děkuji,"usmála se a znovu se pevně chytila úchytky a ponořila se do vlastních myšlenek. Po roce (tedy vlastně deseti měsících) opět jela do Školy bratří Yishirů. Znovu uvidí strýčky - hlavně na strýčka Oikua se těšila -, tetu Yaru a svou matku (i když tu viděla naposledy před dvěma týdny). Pokochá se nádhernou horskou krajinou a čistým horským vzduchem. A znovu dostane pekelně duševně zabrat, aby mohla nakopat zadek pár démonům…
Ano. Škola bratří Yishirů - nebo také Yishirská škola-, nebyla jen tak ledajaká škola. Dědila se z generace na generaci. Ne vždy ji však vedli přímo Yishirovi a skoro nikdy to nebyli bratři. To, že tuhle éru zrovna byli řediteli bratři Yishirovi, byla jen čistá náhoda.
Na této škole se vyučovali klasické předměty jako v běžných městských školách. Ano. Jenže ne v takové míře. Důležitější tu byly jiné priority. Tato škola byla jednou z možností, jak zdokonalit svoji rozvinutou energii. Energie je zvláštní síla ukrytá v nitru člověka. Pokud si však myslíte, že je to ojedinělý jev, tak jste na omylu. Energii dnes dokáže rozvinout kde kdo. Stojí však nemalé úsilí zdokonalit ji, aby mohla posloužit ve svém účelu. Ochránit sebe - a ostatní lidi - před démony, přízraky a jinými bestiemi, které dokážou pěkně otrávit život. A nemyslete si; ani tyhle bestie nejsou ojedinělou záležitostí. Naopak; v poslední době byl s nimi docela závažný problém. Míchali se všude, ze zábavy obléhali města, vypalovali lesy a hlavně zabíjeli lidi. To vám je přece ohromná zábava, nebo ne?
"Jsme tády,"vytrhl Terezu z přemýšlení hlas. Mezi ztemnělými obrysy stromů a hor se rýsovala nerovná louka a na ní rozsáhlý komplex dřevěných budov za vysokou kamennou zdí. Z komínů se kouřilo, z dáli se stále ještě ozývalo bečení ovcí (Tereza věděla, že po pravé straně pro ně stojí výběh - i když teď nebyl vidět). Nad celým komplexem se mohutně tyčily štíty hor.
Vítej mezi svými, Terezo, pomyslela si.
Pan Kanak projel hlavní branou, kterou mu otevřel vrátný, a jel až úplně na konec, kde zaparkoval a poprosil Terezu, jestli by mu pomohla se surovinami do skladu. Ta samozřejmě souhlasila.
Když vše společně vynosili, rozloučili se a dívka už se musela řídit po svých. Stála vedle skladu propojeného s jídelnou. Odsud se vyváželo jídlo k hlavní budově. Největší - hlavní - budova stojící ve středu školského komplexu byla budova s třídami, cvičebnami, jídelnou, obrovskou - a když se řekne obrovskou, tak se to tak i myslí - knihovnou a společenskou místností. Po stranách hlavní budovy se táhly dvě úzké, ovšem dlouhé, budovy, jež představovaly koleje pro žáky. Vzadu za hlavní budovou jsme mohli nalézt kolej pro učitele a vedle dům pro hosty.
Tereza se vydala do hlavní budovy. Cestou jen drkotala zuby, jaká byla zima. Přeci jen - byla vysoko v horách.
Zastavila se na recepci a pozdravila paní Levovou, která ji okamžitě začala vítat a ptát se, jak se měla. Terzu tu prostě znal každý… Jak by taky ne, když byla dcerou hlavní profesorky teorie fyzické energie.
"Kde prosím najdu strýčka Oikua?"přerušila Tereza její zběsilé dotazy.
"Á, pan Yishira mladší bude pravděpodobně ve sborovně. S ostatními profesory dělají zasedání na začátek prázdnin,"mrkla na ni a sledovala, jak děvče odchází směrem, kde leží sborovna. Z toho, že tam bude se sborem profesorů nebyl nadšená. Nesnášela, když vešla do dveří a všichni ti lidé na ni upřeli oči a vlastně na ni hleděli skrze prsty. Otřásla se při té představě, která se následovně v několika minutách uskutečnila.
Přitlačila na kliku a otevřela dveře. Místnost za nimi nebyla nijak obzvlášť velká, nicméně na to, aby se do ní vlezlo šestnáct přítomných osob, stačila. Jak předpokládala, všichni lidé uvnitř k ní okamžitě stočili protínající pohled přejíždějící po ní od hlavy až k patě. Všichni ti lidé uvnitř toho hodně znamenali - minimálně pro tuhle školu. Jejich mozky byly plně nabyté vědomostmi, ale hlavně také životními zkušenostmi, o jakých se tak mladé dívce ani nesnilo. Na první pohled vzbuzovali respekt a vyvolávali v obyčejném člověku válku emocí.
"D-dobrý den,"vyrazila ze sebe se zakoktáním a sklopila zrak. Většina osob jen nadzvihla obočí nebo přikývla. Teprve po tom, co se ozvala k ní stočila pohled i jediná osoba v místnosti, co ji až do této chvíle nevnímala. Z čela stolu přesně zády k ní se na ni otočil mladý muž. Měl bílé vlasy, zastřihnuté kousek pod ušima, veselé tyrkysové oči a na tváři mu pohrával veselý mladiství úsměv. Na sobě měl (po dni práce v terénu) až k neuvěření bílou košili a tmavě šedé kalhoty doplněné pohodlně vypadajícími teniskami.
"Ále. Vítej mladá dámo,"pronesl a usmál se svým typicky zářivým úsměvem. Tereza se nervózně usmála, stále ještě s pocitem, že by se nejraději zahrabala pod zem.
Když dál nepokračoval, začala Tereza sama. "Myslela jsem, že tu bude i moje matka, když se koná zasedání,"projela pohledem znovu místnost a teprve teď jí došlo, že nevidí ani strýčka Oijiho a tetu Yaru.
Její strýček se zasmál. Tereza věděla, že jí nikdo nikdy nevymluví, že strýček Oiku má ten nejkrásnější a nejupřímnější smích na světě. "Víš, to, čemu mi říkáme zasedání, je vlastně takový menší večírek. Někteří profesoři mají však lepší věci na práci. A pokud se jedná o Pet, tak jsem ji naposledy viděl na cestě do posilovny."
"Aha. Tak… půjdu ji pozdravit. Mohla bych prosím dostat klíče od domu?"
"Jistě. Víš co, půjdu s tebou. Stejně musím ukecat Jurinu, aby ti dala něco málo k snědku. Musíš být po té cestě vyhládlá." S těmi slovy vstal ze svého křesla. "Vážení, omluvte mě prosím, ale musím se taky věnovat své neteři, co jsem neviděl deset měsíců. Vezměte někdo ty vtipy za mě,"znovu se zasmál, vytáhl Terezu na chodbu a zavřel dveře.
"Hele, nejprve jdeme do jídelny a pak můžeš jít pozdravit svou matku, ano?"
Přikývla.
"Tý jo, tys mi ale vyrostla. Je z tebe už opravdová slečna,"uznal a položil jí ruce na ramena.
"Zato ty ses nezměnil!"šťouchla ho se smíchem do hrudníku.
"To víš, my staří už se měníme leda počtem vrásek."
"Ale nekecej! Jakej starej? Jsi v nejlepším věku." Měla pravdu. Jejímu strýčkovi nebylo ani osmadvacet. Její matka - nejstarší ze všech čtyř sourozenců - byla skoro o třináct let starší.
"Dobře, dobře, nebudu se s tebou dohadovat. Co ve škole? Samý jedničky jako vždycky?"
Provinile sklopila zrak.
"Šprtko!"utahoval si z ní Oiku.
"Tak hej, to není pravda,"protestovala a při těch slovech mu skočila za krk.
"Tak ty se budeš prát, jo? Myslíš si, že mě dostaneš, co? Hm?" Začal jí lechtat a Tereza začala pištět na všechny strany.
"Jste jak malý děcka. Měli jste být sourozenci, to byste byli fakt k pohledání,"ozval se za nimi mužský hlas.
"Strýčku Oiji…ahoj,"pozdravila dívka zadýchaně.
"No ahoj. Letos sis teda dala na čas, děvče. Vsadím se, že Jurina už ti nedá žádnou večeři. Nesnáší, když chce někdo jídlo po čase."
"To víš můj milý bratře. Jenže mému neskonalému šarmu odolat nedokáže nikdo. Dokonce ani sebestředná, ostražité Jurina hlídající si každou porci večeře," pronesl Oiku tajemným hlasem. Všichni propukli v smích a poté se rozdělili, jelikož Oiji ještě potřeboval jít do své kanceláře pro pár dokumentů.
Tereza a Oiku zatím došli do jídelny. Oiku se naklonil do výdejního okénka, za nímž žena kolem padesátky právě umývala nádobí.
"Jůůůrino" pronesl a žena u dřezu sebou trhla a prudce se otočila.
"Oiku! Ty jeden, jednou mi přivodíš infarkt!"vydechla a kroutila hlavou. Asi si říkáte, co je to za vychování, že zaměstnankyně ve výdejně tyká svému nadřazenému, ale to je naprosto v pořádku. Ona Jurina měla speciální privilegium. "A neříkej mi, že ti zase nestačila večeře a jdeš si pro další nášup jídla!"pokračovala rozčarovaně.
"No… Vlastně si jdu pro nášup jídla pro mou neteř,"poodstoupil, aby měla žena výhled na Terezu.
"Á, vítej děvče. Jsem ráda, že jsi zase tu. Aspoň toho nenažrance na několik týdnů zaměstnáš,"zasmála se a Oiku Yishira se zatvářil uraženě. "Jen mě trochu mrzí, že jsi nepřijela dřív. Víš, jak nesnáším, když musím někomu vydávat jídlo po čase,"povzdychla si a nabrala na talíř porci jídla.
"Nezbylo toho moc, ale snad ti to bude stačit,"postrčila k ní talíř s příborem a dívka se šla posadit. Ačkoliv si to předtím vůbec neuvědomovala, měla pořádný hlad.
"Miluju tvoje brambory na cibulce, Jurino,"pochvalovala si s plnou pusou. Její strýček si sedl naproti ní.
"Tak co jinak? Nic nového? Co prateta?" vyptával se.
"Ale coby… Vždyť víš. Afektovaná stařenka, co si myslí, že mi je pořád pět,"potřásla hlavou. "V poslední době navíc pořád blbne s kurzy mach-jongu,"povzdechla si.
"No jo, tetička Ei. Dodnes si myslí, že jsem dítě… A co otec? Mluvila jsi s ním?"odvedl rozhovor jinam.
"Jo, zrovna dneska. Ale jen po telefonu. To víš, má moc práce. Snad ještě víc, než matka,"opětovaně si povzdechla. S jejich rodinou to bylo složité. Její rodiče se nerozvedli, ale žili od sebe daleko. Ne proto, že by si nerozuměli, ale proto, že každý byl moc zabraný do své práce. Matka byla profesorkou na Yishirské škole a její otec geograf. Oba pracovali na rozdílných koncích státu Yamiry a ani jednomu z nich nevyhovovalo bydliště, kde předtím bydleli - bylo daleko k oběma pracím. Tereza zůstala bydlet s matkou, ovšem taky ne tak docela. Dům ležící v městě necelé dvě hodiny cesty odsud sice patřil její matce, ale Tereza v něm bydlela se svojí pratetou z matčiny strany. Matka jezdila domů jen na víkendy. Měla tu prostě moc práce.
"Haló, dámo, odnesete ten talíř?"zatřásl jí strýček ramenem, když tam jen tak nehnutě seděla a civěla do prázdného nádobí. Okamžitě se vytrhla z myšlenek a potřásla hlavou. "J-jasně."
"Děkuji za večeři, Jurino. Slibuji, že se moje nedochvilnost nebude opakovat.
Ráda bych teď pozdravila mamku,"obrátila se k Oikuovi, který chápavě potřásl hlavou. "Samozřejmě. Typuju, že ještě bude v posilovně. Já se vrátím zase do sborovny. Uvidíme se asi až zítra. Ale nemysli si - hned od zítřka tě začnu drtit tak, žes to ještě nezažila! A abych nezapomněl - tady máš ty klíče."
...............................................................
Kapitola je kvůli omezené znakové kapacitě rozdělena do dvou částí ->> číst 2. část
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama