SO Kapitola 1. - Do světa, kde se rodí Bohové(2)

27. března 2011 v 20:43 | Tereza
Kapitola je kvůli omezené znakové kapacitě rozdělena do dvou částí ->> číst 1. část

Tereza otevřela šedavé křídlové dveře a vstoupila do sálu tělocvičny. Byl to veliký sál. Samozřejmě, na tohle byla škola expert. Pokud by měli investovat do nového kabinetu přírodopisu, tak to by se ošívali, ale jak se jednalo o cvičební sály a jejich vybavení, byli schopni se třeba topit v dluzích jen proto, aby byly dokonalé. Jakákoliv sportovní škola by si mohla nechat o vybavení téhle školy pro energisty jen nechat zdát.

Více než polovinu sálu z leva zaplňovaly posilovací stroje všeho druhu. Kulturisté by se zde zcela jistě vyřádili. Zprava bylo vyrovnáno nestrojové náčiní a po celé zadní stěně se táhlo zrcadlo. A právě u toho zrcadla na malém placu mezi stoji a nestrojovým náčiním stála žena vyššího středního věku intenzivně zvedající v rukou činky.
Pravidelně oddechovala a čas od času si z čela utírala pot. Navzdory tomu její postava nepůsobila nijak vypracovaně svalnatě. Byla to spíš malá žena, která nepatřila k nejhubenějším, ale ani nebyla tlustá, s krátkým sestřihem tmavě hnědých vlasů proplétaných odrůstajícím vínovým melírem poletujícím kolem jemně snědého obličeje.
Dívka opatrně vklouzla dovnitř a dovřela dveře tak, aby jimi nepráskla.
"Ahoj,"řekla poměrně slabě, ale to nic neměnilo na tom, že se její hlas roznesl celým cvičebním sálem.
Žena sebou trochu polekaně škubla. Pak se hned otočila a upřela na ni obličej plný krůpějí potu s dominujícíma hnědýma očima. Ano. Kdybyste ty dvě postavily vedle sebe a řekli vám, že tahle žena je Terezinou matkou, asi by vás spíš napadlo, že ji adoptovala. Neměly podobné snad nic. Možná až na to, že její dcera se taky zrovna nepyšnila extrémní výškou. Navzdory tomu, Pet Chiwashiková byla Terezina pravá matka. Jen - jak všichni jejich známí konstatovali - její dcera byla celý otec.
"Ahoj,"usmála se přívětivě. "Ty sis teda dala na čas,"zakroutila hlavou, ale nebylo to káravě, však spíš trochu starostlivě.
"To víš, když se někdo nemůže vymanit ze spárů afektované pratety Ei s tunou pouček na cestu,"bránila se.
"To už tak bývá,"zhodnotila Pet. "Jaká byla cesta? Všechno v pořádku? Co škola v posledních dvou týdnech? Mluvila jsi s taťkou?"chrlila na ni otázky jednu za druhou a utírala se přitom do ručníku, když Tereza trpělivě - i když trochu neochotně - odpovídala na všechny její otázky.
Když obě ustály přivítání, usoudila Tereza, že ještě zaskočí pozdravit tetu Yaru a že by si měla jít lehnout. Pokud strýček řekl, že ji hned od zítřka začne pořádně drtit, tak to myslel doslovně. Ona jeho praktiky znala. A první dny návratu do usilovného duševního tréninku byly vždy nejhorší. Tušila, že zítra na tom bude tak špatně, že bude prosit Boha o rychlou milosrdnou smrt.
***
"Vstáváme!"ozvalo se zahlaholení a do obličeje spící dívky padlo nepříjemné ostré sluneční světlo. Zamžourala očima a schovala si hlavu pod těžký polštář vycpaný peřím. Chtělo se jí ještě spát a navíc v místnosti byla strašlivá zima.
Hned na to ji však strýček Oiku chytil studenou rukou za kotníky a táhl ji ven z postele. Zaúpěla a rozmrzela vysoukala hlavu zpod polštáře. Rozhlížela se po místnosti. Včera si svůj prázdninový pokoj ani neprohlédla. Nebylo však co, byl stejný jako každý rok - nic nového. Středně velká dřevem obkládaná místnost včetně dřevěné podlahy, na přídi dvě okna s krémovými záclonami, na stropě lustr s úspornými žárovkami, napravo lůžko s peřím vycpávanými peřinami, předložkou z pravé ovčí vlny a peřiňák, nad nímž visel obraz horské chaloupky, nalevo dřevem vykládaná skříň, psací stůl se židlí a vstup do osobní koupelny. Tohle byl vlastně jeden z pěti pokojů - umístěných v rodinném domě Yishirů - pro mimořádně nadané VIP studenty, co dostávali speciální lekce. Ale už řadu let zde žádní takoví nebyli, takže pokoje využívala Tereza a-
"Jak typický… Městská holka. Je jí zatěžko vstát i tak pozdě jako je čtvrt na sedm. Tak honem vylez; víš kolik už jsem toho stihla já? Musím být na nohou od půl páté a nestěžuju si u toho,"pronesla povýšeně dívka s tmavě hnědými - skoro až černými - vlasy v riflových šortkách a režné tunice ledabyle opřená o rám dveří. Od toho, jak celý den trávila pod přímým slunce, byla její pleť tak snědá, že trochu připomínala indiánku.
Ano. Tereza zapomněla. Zapomněla na to, že zde v domě není jediným dítětem. Včera úplně zapomněla na to, že se ještě neviděla se sestřenkou Imikushi - dcerou strýčka Oijiho - a bratránkem Kazukim - synem tety Yary.
"Tomuhle říkáš přivítání, Imi?"usmála se letmo Tereza a začala se hrabat z postele.
"Já tě vítat nepotřebuju. Nikdo se tě neprosil, abys sem jezdila. A už nikdy mi neříkej Imi!"vypěnila zhurta a než stačil říct švec, vytratila se tak rychle, jak přišla.
"Pěkné přivítání… Pořád mě nesnáší, co?"konstatovala zbylá dívka směrem ke strýčkovi.
"Musíš si zvyknout, je jako její otec - chce ze sebe dostávat jen ty nejlepší výkony, i kdyby se třeba kvůli tomu měla sedřít z kůže. A nesnáší konkurenci. Vadí jí pomyšlení na to, že jedna z těch ,městských nafoukaných děvčat,´ co tak nesnáší, by mohla být lepší než ona, která dennodenně tvrdě pracuje na svých schopnostech,"upřesnil Oiku. "Hodila by se k ní fyzická energie,"dodal víceméně sám pro sebe. "A teď - za pět minut, ať jsi dole, jinak jdeš nahoru bez snídaně!"pleskl si do boků a se spokojeností jako vždy vykráčel z místnosti.
"Nahoru?"pozvedla obočí a našpulila rty Tereza, ještě než stačil dovřít dveře.
"No přece do hor. Musíme se podívat, jak na tom jsi. Neboj, samozřejmě hned otestujeme tvojí oblíbenou trasu. Pěkně osm kilometříků nahoru a pěkně osm kilometříků dolů,"vytasil se se zářivým úsměvem.
"To nééé!"protestovala jeho neteř, ale ho to akorát vyburcovalo k ještě zářivějšímu úsměvu.
Když ji strýček po snídani poslal, aby počkala před domem, málem při výcházení z domovních dveří narazila do vcházejícího chlapce.
"Ahoj, Kazuki,"pozdravila.
"Jé, ahój!" opětoval pozdrav a prohrábl si vlasy. Tmavě hnědé, stejně jako Imikushi. Vlastně by ti dva mohli být dvojčata, kdyby se nejednalo o povahu a mezi těma dvěma nebyl roční rozdíl. Zatímco Imikushi byla o půl roku starší než Tereza, Kazuki byl zase o půl roku mladší.
"Jak se má prateta Ei?"vyptával se.
"Dobře,"odvětila.
"Skvěle. Poslala nám cukroví?"zazubil se.
"Myslíš, že by mohla zapomenout,"poplácala ho po zádech. "Kam vlastně máš namířeno?"
"Střídat pana Ferla na pastvu. Šel s ovcema na procházku, víš?"vysvětloval. "Ty jdeš na strýčkovu lekci, co? Tak to upřímnou soustrast,"pokrčil obočí.
"Děkuji za povzbuzení. A pozdravuj pana Ferla,"rozloučili se zrovna ve chvíli, když ze dveří vykráčel Oiku Yishira stále ještě celý v - jak jinak než - dobré náladě, pobrukujíc si melodii nějaké country hudby.
"Můžeme vyrazit, máme toho hodně co na práci. Ostatně - jako každý rok,"pronesl se zvednutým ukazováčkem, jeho neteř se na něj zamračila a následovala ho k postranní bráně školních pozemků. Stačilo pár metrů od brány stočit se na strmou soutěsku vedoucí hlouběji do hor a už jste prakticky byli v divočině.
Šli mlčky do zvedajícího se kopce. Tereza tupě zírala do země na strýčkova lýtka vykukující zpod tmavomodrých kalhot ke kolenům. Ano. Námořnická modrá v kombinaci s bílou Oikuovi náramně slušela. Vlastně jí připadalo, že by mu slušelo snad cokoliv. To ji znovu přimělo zabloudit k té vtíravé myšlence, proč vlastně strýc nemá žádnou přítelkyni. Byl přece velmi pohledný, vysoce inteligentní, měl nehynoucí smysl pro humor (i když někdy až trochu otravný), škola mu vynášela docela slušné výdělky a navíc, když se zasmál, tak snad musely tát ledy. Proč to tak je se však zeptat neopovážila.
"Ach, jak já miluju léto,"pronesl Oiku z ničeho nic. "Je to taková bezstarostná doba. Horská zima je až příliš krutá - musí se dávat pozor na vánice, jestli je dostatek dřeva a jaký je teprve problém, když je cesta z vesnice neprůjezdná! Na jaře jsou zase záplavy a to tání sněhu všude kolem není nic příjemného, na podzim se zase musíme chystat na zimu. Ale v létě, to si můžeme jen užívat. Je tu příjemný vzduch - ne ta strašná vedra jako u přímořských letovisek nebo smažících se městech, můžeme chodit na dlouhé procházky, koupat se v horských plesích, sbírat houby a spousta dalších zajímavých věcí. No řekni, není to snad nádhera?"rozmáchl se paží, aby dal důraz na krajinu okolo. Měl pravdu. Skvostně zelené vonící borovice prorůstající strmými srázy, šedomodrá obloha podmalovávána ostrými horizonty, od nichž se odráží sluneční lesk, třpytící se horská plesa v údolích a jako korunovace to dokonalé harmonické ticho rušené jen cvrlikáním ptáčků a klokotáním horských bystřin. Ach ano. Tady se snad musí rodit Bohové. Pane jo… Hory jsou tak Božským místem, pomyslela si a nechala slabý vánek, aby pročechral její kštici. Neuvědomovala si, že už ušli slušný kousek. Stačilo už jen párkrát zatočit a byly u Horzího plesa. Vlastně to pleso se tak nejmenovalo. Nejmenovalo se nijak, ale ve škole mu říkali Horzí (byla to vlastně zkomolenina horské a kozí). Každopádně - abychom se dostali k jádru - škola u něj měla skladiště. Ukládaly se zde především tuny nepotřebných materiálů a zbraně. Jistě, bylo to lehce nepraktické mít skladiště až tak daleko od pozemků, ale obsah skladiště se využíval jen málokdy a když se potřebovali zbraně, tak se s nimi stejně chodilo cvičit do Klečrovin (další vymyšlený název), což byla rovinka hned na kopci nad tímto plesem. Klečroviny byly vlastně pojmenovány v dvojsmyslu. Jednak celou rovinu obklopovaly zakrslé keříky borovic - kleče - a jednak zde byly hroudy balvanů, na kterých se obvykle před tréninkem klečelo, aby člověk získal lepší rovnováhu na duši.
Oiku vytáhl z kapsy klíč od skladu a ve chvíli už odsud tahal zaprášený meč v oprýskané pochvě. Vypadal jako jeden z těch starých rytířských.
"Na,"podal ho Tereze. "To je Tokai. Chovej se k němu slušně."
Dívce zazářily oči. "No páni! Ty mě naučíš s mečem? Dokonce ještě s tak vzácným mečem, co má jméno!"překypovala uznalým údivem.
"Vlastně… Na téhle škole je dvaapadesát mečů, co se jmenují Tokai. Je to jen značka výrobce. A navíc, tenhle je pro mě. Ty mi ho jen poneseš,"upřesnil Oiku a Terezino nadšení rázem okamžitě zvadlo.
Hladina plesa se v slunci - již vyhoupnutém výše na oblohu - krásně třpytila a připomínala klidné moře. Když ho obcházeli, z porostu kosodřevin poplašeně vyběhl kamzík a několika ladnými skoky utekl pokračujícím klečovým hájem.
"Tak schválně. Dáme si něco z teorie,"přerušil Oiku harmonické ticho. "Tak mi vyjmenuj všechny typy energie a jejich charakteristiku."
"OK. Žádný problém,"spustila Tereza. "Jsou různé typy energistů používající různé typy energie. Energii dělíme do čtyř skupin - Na energii duševní - tu, co používáme my dva a Imikushi se strejdou Oijim - která vychází z duše, bere sílu z aury, takže všechny ty triky provádíme za pomocí vlastní duše. Může se používat na všechny typy; démony - na ty hlavně -, přízraky, zvířata, lidi, duchy,… Ouha však, když jí využijeme moc v krátkém časovém intervalu, jelikož násilné vytržení duše a její energie by nás mohlo zabít. Prostě by nám nezbyla žádná duše a my bychom zvadli jako uschlá kytička.
Dále energii energickou - jako moje matka -, kdy využíváš své vlastní síly - fyzické energie, která je však fyzicky posílena, jelikož je to prostě energie. Může být využívána na všechny hmotné formy, teda na všechno kromě přízraků a duchů. Je samozřejmě omezena tím, kolik toho vydržíš.
Energii magickou, kdy využíváš přírodních živlů, čili čarodějnictví. Opět může být využívána na všechny formy, ale její nevýhoda spočívá v tom, že je omezena magickým rozpoložením - teda jaká je fáze měsíce, rozestavění hvězd a pak všelijaký ty věci jako slunovraty, horoskopy a podobně.
A nakonec energii spiritistickou, kdy využíváš sílu z duchovního světa. Můžeš jí využit tolik, kolik dokážeš z duchovního světa pojmout, ovšem může být využita jen na přízraky, démony a duchy. Tato energie je ze všech čtyř nejvzácnější, protože se většinou dědí v jednotlivých rodech a dneska už je jich docela málo,"vydechla.
"Správně. Základní teorii si ještě pamatuješ. Tak pojď, neloudej se."
"Když já už nemůžu,"fňukala Tereza a předváděla, jak je obtížné zdolat tak prudký kopec.
"Nekecej a dělej, máme toho hodně co na práci,"pobízel ji.
"A hle, jsme tu,"uzavřel nakonec po pár minutách. "Ani to nebolelo, vidíš."
"Nebolelo? Já už jsem mrtvá jen po tomhle kopečku. A když si ještě nachystáš zase nějaký svoje super cvičeníčko, tak se nazpět vrátím jako zombie."
"To asi těžko. Moje cvičeníčka tě totiž nebudou unavovat fyzicky jako tenhle kopeček - a ano, je to jen malý kopeček-, budou tě unavovat psychicky a na duši. Jenže jasně, že tě bolí duše logicky necítíš, takže to vnímáš jako fyzickou bolest. I když vlastně pokud jsi pěkně cvičila, jak jsi měla, tak tě nic bolet nebude,"usmál se, protože mu bylo jasné, že jako každý rok zase za celých deset měsíců netrénovala. "Teď mi dej ten meč a jdi si rozcvičit svou mysl na ty kameny."
***
"Opakování lekce první. Vyvolej energii,"pronesl Oiku, když už oba stáli tváří v tvář na rovinaté louce po rozcvičení na meditačních kamenech.
"Samozřejmě, to není problém,"nadechla se, natáhla ruku před sebe, zavřela oči a pekelně se soustředila. Bohužel zjistila, že to problém bude. Známé lehké vibrování celým tělem stále ne a ne přijít. Zdálo se to jako celá věčnost, než se pod její dlaní konečně ztvárnila kulička stříbrných plamínků - její energie. Otevřela oči a trochu zahanbeně se podívala na strýčka.
Ten zastavil stopky a povzdechl si. "Panebože Terezo, tys vůbec necvičila, že? Tohle byly skoro čtyři minuty. Máš pocit, že na tebe nepřítel počká, protože jsi pomalá?"
"Jsou pro mě i důležitější věci, než cvičení energie,"zamračila se a připravila se na nové vyvolání energie. Znovu se pekelně soustředila. Tentokrát to bylo o něco rychlejší, ale stejně…
"Dvě minuty, třicet dva sekund. Terezo, soustřeď se. Řítí se na tebe démon rychlostí sedmdesát kilometrů za hodinu. Kolik myslíš, že máš času? Žádný. Prostě musíš udělat prásk!"máchl rukou a okamžitě vyvolal svou vlastní energii. Ani se nesoustředil. "Vždyť ty jsi to taky uměla,"dodal zatrpklým hlasem.
Uměla. Jenže právě…uměla - minulý čas. Uměla, když byla minulé prázdniny na této škole. Jenže do této školy přes školní rok nechodila. Proč vlastně? Inu, protože chtěla žít normální život. Tohle nebyla škola, kdy by člověk mohl uplatnit své vědomosti. A ona se chtěla živit svými vědomostmi, ne jako energistka. Normální škola jí byla daleko bližší než tato. Fyzicky byla neohrabaná, tělocvik jí nikdy nešel, a psychicky nevyrovnaná. Vlastně občas nechápala, co tu dělá.
"Podívej,"dodal mírněji. Ty jsi moje neteř, jsi neteř ředitelů této školy, ale umíš toho míň, než ty děti, co neučím soukromě. To si přece nemůžeš nechat líbit. No ták. Ukaž, že patříš k Yishirům."
Povzdechla si. Na tohle - tento způsob trénování - byla krátká. Zpevnila svaly a hodila svoji mysl do harmonie.
***
Slunce prosvitající skrze šedé mraky již oznamovalo pozdní poledne.
"Znova, třicet pět sekund,"oznámil Oiku a Tereza se svalila na zem, těžce oddechovala, držíc se za hlavu.
"Já už to nevydržím!"protestovala. "Moje hlava se do pár minut rozskočí a navíc umírám hlady,"stěžovala si.
"Dobře tedy,"svolil její strýc a sehnul se k plátěné tašce kousek od něj, z níž vytáhl sendvič. Tereza si ani nevšimla, že by s sebou bral nějakou tašku, ale raději se neptala a s úlevou chňapla po jídle.
"Deset minut pauza,"zahučel. "Pak se pokračuje."
Přikývla a hltala sendvič.
"Jen se neudus,"procedil skrze zuby s trochu zatrpklým pohledem, jako by na jeho mysl přišel proud sentimentálních vzpomínek.
"Měl bych otestovat ten meč,"vyskočil náhle. "Dej mi pět minut, pak půjdeme dál."
"Dobře. Zatím si odskočím,"zvedla se také a nasměrovala si to k lesíku kosodřevin vzdálenému asi desetinu kilometru odsud. Připadala si přetažená a měla pocit, že se každou chvíli svalí v mdlobách na zem.
Když už se vracela, dostavil se tento pocit naplno. Chytila se za hlavu a svalila se do trávy. Pak už se dostavila jen temnota…
…a následně se celým světem tvořeným skelnými sny rozezněla líbivá melodie.
Pohledem na svět se pasu
pod ráhnem dubovým,
jak melodii času,
jak jen ji zastavím…?
Jak mám znát štěstí a krásu,
já znám jen hříchy času,
jak já melancholii svou jen…zastavím?
.................................................................................................................
Příště: 17.4. 2011
Stopy Osudu - Sliby včerejška - Kapitola 2. - Harmonie mysli, duše a času
Je krásný slunný den, kdy má škola volno. Je čas na stmelení rodinných vztahů, užívání krásné horské krajiny... a na nastávající potíže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama