Den, kdy vyjde rudý úplněk - Kapitola 1

2. dubna 2011 v 19:00 | Tereza
Původně jsem tuhle povídku, co jsem začala psát o prázdninách, odepsala na smrt do fragmentů. O jarních prázdninách jsem se však k ní vrátila a řekla si, že v ní mohu pokračovat, protože se lehko píše a je výborná na "rozcvičování myšlenek". Nečekejte však nic velkolepého. Příliš krátké kapitoly, škoda mluvit, mnohdy příliš stručný popis. Jak jsem řekla, takové rozcvičování...
Jinak, nemám zatím ani původní obrázek. Až se mi bude chtít skenovat, tak dodám :D

...Kapitola 1...


I dnes si přesně pamatuji na den, kdy to všechno začalo. Bylo by jednodušší říct, že si nevzpomínám, jenže ve skutečnosti ho mám zarytý v paměti tak přesně, jakoby to bylo včera. A možná vám to ze začátku bude připadat jen jako jeden z těch stereotypních dnů běžného života, jenže to je právě to. Začalo to všechno tak nevinně…

***
Bylo to úterý. Otec právě přicházel z práce se svým obvyklým optimismem. Na tatínka jsem se vždycky těšívala. Přišel a hledal své čtyři princezny. Nás tři sestry a mámu, která ho s radostí vítávala. Vždy vyšla z kuchyně s tím svým typickým úsměvem, který ještě doplňoval její volně stažený drdol, dlouhá zástěra s kapsami a ruce od mouky. Taková ta klasická maminka, co pro nás každý večer chystala cukrované buchty.
Tehdy mi bylo osm. Dost útlý věk, takže jsem samozřejmě potřebovala rodičovskou lásku a péči. Byla jsem ta prostřední ze tří sester. Starší Louise bylo skoro deset a mladší Annabelle, které jsme ovšem všichni říkávali Belle, čtyři. Našim rodičům už bylo přes čtyřicet. Ano, pořídili si nás docela pozdě, ale nikdy jsem jim to neměla za zlé. Za život museli vykonávat těžkou práci.
Toho večera se však tatínek tvářil trochu jinak, než obvykle. Naši rodiče totiž měli svatební výročí. A náš tatínek hodlal maminku v tento slavnostní den vzít na představení do honosného městského divadla. Byli jsme poměrně z nuzných poměrů a takovéhle návštěvy jsme si nemohli dovolit. Náš otec musel šetřit dlouhou dobu, aby mohl mámě udělat radost.
A radost jsme z toho měli všichni. Přáli jsme těm dvěma krásně strávený večer bez starostí. Taky že ho měli. Kdyby ovšem nebylo toho osudného návratu domů…
Ještě po letech se mi celá ta strašná vzpomínka jeví jako jeden velký křik. Křik nás všech, křik protkaný agónii.
Stačilo jediné chycení za domovní kliku, jediné otočení, aby pohlédli do tváře svého vraha, který jejich vyděšené výrazy umlčel navždy.
Druhého dne byl vrah dopaden. Byl to nějaký stupidní sadista. Ještě aby ne. Pro krádež by se mu nevyplatilo je zabít. Zabil je jen z pouhého rozmaru. Pro legraci. A následně při dopadení ukončil svůj život.
Ale to nic nemění na situaci. Protože naši milovaní rodiče byli toho dne zavražděni. Jejich život a život jejich vraha zamrzl na bodě smrti. Ovšem životy sester Walkerových pokračovaly. Jenže krutěji, než kdy předtím.

To pobledlé auto, co k nám následujícího dne za husté mlhy přijelo, vypadalo jako přízrak. Přízrak a zároveň předzvěst něčeho nového, co nebude tak jednoduché.
Z našeho rodného Londýna nás mlhou dovezlo až do podivného malého městečka v západní Anglii - skoro až u hranic s Walesem. Dovezlo nás k pratetičce, kterou jsme viděly jedinkrát v životě.
Arogantní ženě s přísně staženým drdolem a hlubokými vráskami ve tváři žijící ve svém honosném domě na kraji městečka. Již tehdy jsme věděly, že naše veselé dny trávené s láskou právě skončily. A naše předpověď se naplnila.
Práce, práce, jen domácí práce, slušné mravy a samá pravidla. Žádná přívětivost. Žádné uznání. Jen jako žít pod pomyslným bičem ženy, co se z nás snažila udělat své otroky. Ačkoliv jsme teď byli na společenském žebříčku daleko výše, já si právě připadala jako nejhorší póvl - alespoň tak mi to prateta dávala najevo.
Jídlo se podává pětkrát denně, běda ti přijít pozdě, nic nedostaneš. Večerka je v osm. Ráno vstáváš o půl šesté. Práci plň vždy pečlivě, i když máš třeba horečku. Mluv spisovně. Drž si odstup od chlapců. Choď rovně. Dodržuj pečlivou hygienu a pořádek. Odpolední volný čas máš jen hodinu denně, tak ho naplň něčím smysluplným. Žádné telefonáty. Žádní přátelé do mého domu. Žádná odporná zvířata. Když chceš jít ven, vždy se přijď slušně zeptat jestli smíš. Nikdy nechoď neupravená. NIKDY se nepřibližuj ke staré zřícenině katedrály u hřbitovu za městem. Vždy uposlechni mých pravidel, jinak tě stihne trest.
A opravdu to nebyly jen pravidla pro legraci. Tresty nebyly jen výhružky. A právě já byla ta, co jich vždycky schytala nejvíc.

Jednoho dne - bylo mi jedenáct - mě při cestě pro mléko na farmu za městem zastihla bouře. Běžela jsem se schovat. Domů jsem se tehdy vrátila pozdě a stejně jsem byla jako zmoklá slepice.
"KDE JSI BYLA TAK DLOUHO?!"přivítala mě přívětivě tetička.
"Strhla se bouřka, tak…tak jsem se byla schovat,"řekla jsem pevně jako skála (vždy jsem byla drzá), ale byla ve mně ve skutečnosti jen malá ustrašená dušička, co tušila, že další trest, co jí pěkně otráví život, ji nemine.
"Schovat kam?"
"No…"sklopila jsem oči, jako bych se snažila najít vhodnější odpověď na čerstvě vyleštěných parketách. Nic se však nedalo dělat, před tetou se vždy muselo s pravdou ven, ať ji rozčertila sebevíc (a to bylo téměř vždy).
"MLUV!"zaječela prateta, až se jí protáhly všechny vrásky v obličeji.
Mlčela jsem. Nemohla jsem to jaksi ze sebe vysoukat.
"ŘEKLA JSEM MLUV, TY HUSO! KDE JSI BYLA SCHOVANÁ?!"
Povzdechla jsem si. "V té zřícenině na hřbitově před městem. Byl to jediný úkryt, co jsem měla po cestě."
Pratetiny oči se rozšířily a v obličeji se jí zračil výraz ďábla. "Ty jsi… TY JSI BYLA V TÉ STARÉ ZŘÍCENÉ KATEDRÁLE?"
Přikývla jsem.
"JAKÁ JSOU MOJE PRAVIDLA?! NIKDY, nikdy se k ní nesmíš přibližovat. A tys mě neposlechla! Už nikdy, NIKDY, se k ní nesmíš ani přiblížit, ROZUMÍŠ?!"
Zmateně jsem přikývla. Nerozuměla jsem. Ale poslechla.
Tedy… až do toho dne. Toho dne, kdy se můj příběh začal ubírat trochu jiným směrem. A já poznala daleko horší hrůzy, než byl hněv pratety…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pee Pee | Web | 2. dubna 2011 v 20:57 | Reagovat

Hmm.. kapitolka je zajímavá a já jsem napajtá, co se bude dít dál.. proč tam nesmí? Nenechávej mě dlouho čekat =)
A máš hezký dess =)
A nechceš spřátelit? =)

2 Wewe Wewe | Web | 3. dubna 2011 v 16:08 | Reagovat

Och teším sa na ďaľšiu kapitolu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama