SO Kapitola 2. - Harmonie mysli, duše a času

17. dubna 2011 v 19:00 | Tereza
S dnešním datem si dáme další porci Stop Osudu. Tentokrát to bude takový pohodový díl soustřeďující se hlavně na stmelování rodinných vztahů. Je také o moc kratší, zjistila jsem, že lidi nevydrží u dlouhých kapitol, takže jsem tomu přizpůsobila i SO. Co víc říct? Enjoy it.

Kapitola 2.

Harmonie mysli, duše a času


Slunce už vyšlo na obzor,


smutek však skýtám dál,
slzy mi po lících kanou,
i když svět rád by se smál.
Jak mám znát štěstí a krásu,
já znám jen hříchy času
a stejně tu melancholii…jednou…-
Hrací skříňka se náhle zastavila a dívka, co zpívala k zvonivé melodii slova, přestala.
Tereza stála uprostřed donekonečna květinami pokrytou loukou v bílých šatech jednoduchého střihu. Sledovala drobnou dívku v altánku před sebou, jak se její alabastrový obličejík olemovaný hnědými vlasy vznáší nad porcelánovým šálkem, do nějž nalévala horký nápoj.
"Dáš si taky čaj?"zeptala se melodickým dětským hláskem. Kdyby Tereza zřetelně neviděla její vyvinuté ženské křivky, hádala by jí možná tak deset.
"Jo, dám si. Dík,"přistoupila k altánku a děvče na ni upřelo karmínově rudé oči kontrastující s jejími stejnobarevnými volánkovými šaty.
"Posaď se," vybídla Terezu a ukázala na stolek se čtyřmi židlemi okolo. Na jedné z nich byly dvě porcelánové panenky a na druhé kašpárek s plyšovým medvědem.
"Tohle jsou Victoria a Elizabeth,"ukázala na dvě panenky, "a tohle Bruno s Arturem,"usmála se. "A tohle je Tereza Chiwashiková, dá si s námi dnes náš čaj o páté,"zasmála se rolničkovým smíchem a zatleskala.
"Jak znáš moje jméno?" vykulila Tereza oči a posadila se před kouřící šálek.
"Znám ho už hodně dlouho. Copak ty si mě nepamatuješ?"fňukla smutně. "Byla už jsem ve tvém snu a pak v dalším a dalším a dalším!"rozpustile rozhodila rukama a znovu se zvonivě zasmála.
"Máš pravdu, možná si vzpomínám." Opravdu si něco matně pamatovala. "Ty jsi…ta holčička, co tančila v tom snu v hracím strojku a říkala, že se jmenuje… už si to nepamatuju, promiň."
"Však ty jsi vzpomeneš,"uculila se a napila se čaje. "Jsem ráda, že se mi povedlo zavolat tě na čaj. Ti čtyři pořád mluví jen o tom samém,"přejela pohledem své hračky. "Nudím se tu,"zakňourala.
"Jak myslíš zavolala?"zpozorněla Tereza. "V tomto snu jsem proto, že jsem omdlela oslabením z tréninku energie."
"To taky. Ale neztratila jsi tolik ze své duše, abys omdlela. Smiř se s tím, že jsem tě částečně zavolala,"pokrčila dívka rameny.
"Hmm,"broukla na to Tereza bez zájmu. "Proč jsi zpívala tu písničku?"změnila téma.
"Co?"zarazila se dívka. "Co máš na mysli?"
"Tu deprimující písničku. Tu o melodii a melancholii,"upřesnila.
"Aha, tu. Protože… protože,"sklopila oči a do tváře se jí vkradl podivný stín. "Jelikož není vždycky všechno takové, jak se na první pohled jeví,"pronesla zastřeným šepotem.
Pochopila. Ačkoliv se ta dívka tvářila jako veselá bezstarostná rozpustilá holčička, ve skutečnosti v jejím nitru převládala agónie. "Chápu,"zašeptala a ve vzduchu se roznesla melodie not z hrací skříňky. Zafoukal jemný vánek, rozevlál průhledné záclonky altánku a donesl sem okvětní plátky všech dubových barev.
"Už musíš jít. Někdo tě volá. A ani jsi neochutnala ten čaj,"zašeptala dívka smutně.
"Cože? Kdo mě volá?"
"Tvůj strýček. Přece jsi omdlela, ne?"
"Máš pravdu. Tak… sbohem. Sbohem…Tayo,"zašeptala a cítila, jak pomalu opouští tento snový svět. Poslední, co viděla, byly rudé oči, v jejichž hlubinách se zračila melancholie schovaná do falešné pavučinky bezstarostnosti.
Vzápětí pocítila rychlý studený šok, jakoby jí někdo do obličeje chrstl ledovou vodu. A taky že se tak stalo. Otevřela oči a prudce se vzepřela do sedu.
"Teda, tomu říkám rychlé probuzení,"zasmál se Oiku a oddechl si úlevou. "Jasně je na tom vidět, jak moc jsi cvičila. Kdyby to bylo pravidelně, tak bys kvůli něčemu takovému neomdlela."
"Hmm,"zabručela a v hlavě si znovu promítla hlas té malé slečny. To bylo stupidní. Zdálo se jí o tom, že jí někdo řekl, že ji přivolal do snu. Pche. Jistě, že omdlela vyčerpáním. Není přece možné, aby ji někdo stáhl do jejího vlastního snu. Strýček měl pravdu. Kdyby víc trénovala, nemusela omdlít. Jistě, nebyla na to zvyklá, takže takový nápor oslabil její organismus. Ano, přesně takhle to je. Jen takto se to dá rozumně vysvětlit. Ovšem stále měla na mysli toho dloubavého červíka, co jí našeptával, že to může být i jinak.
"Haló! Mademoiselle! Jste v pořádku?"máchal jí strýček dlaní před obličejem.
"Eh, co?"vytrhla se ze snění. "Jo, jasně, už je mi fajn,"ujistila ho.
"Prima. Lekl jsem se, když jsi dlouho nešla. Pak jsem tě tu našel takhle. Ale teď už jsi vzhůru. A já si mezitím procvičil pár parádních triků. Když budeš vzorně cvičit, naučím tě vkládat energii do zbraní. Tak pojď, pro dnešek toho necháme."
"Ne, to je v pořádku!"odporovala razantně. Když o tom tak uvažovala, opravdu se teď necítila nijak vyčerpaně. Vlastně spíš jakoby nabyla novou energii.
"Můžeme pokračovat v tréninku,"oznámila.
"Vážně? Nectíš se-´´
"Je mi fajn,"přesvědčila ho a snažila se nemyslet na rudookou dívku ze svého snu, co snila v bezvědomí.
***
Dny ubíhaly úplně monotónně - ostatně jako každý rok. Buď se jedlo, trénovalo, nebo spalo. Se svou matkou, příbuznými a ostatními ze školy se Tereza vídala jen velmi málo.
Za týden se jí již podařilo obnovit schopnost vyvolat energii za necelé dvě sekundy. Další týden uplynul a ona se dala do obnovování své oblíbené techniky "vyvolat, zlámat, zničit a rozprášit, šmitec." Byla nejjednodušší a v podstatě i nejúčinnější v momentu překvapení. V třetím týdnu následovala vysoká duševní koncentrace energie s ovládaným spoutáním a použitím plamenů. Pěkná věcička. A toho dne byla velmi účinná…
"Dnes si uděláme den volna,"oznámil Oiku u snídaně a nabral si na svůj talíř další omeletu.
"Ty někdy děláš dny volna, jo?"dobírala si ho jeho neteř. "Minulej rok jsi prohlásil, že už mi nikdy žádný volno nedáš,"připomněla.
"Já vím. Ale lepšíš se a dneska je navíc strašné vedro. Žákům jsme dali den volna a ani většina učitelů nezůstala. Myslel jsem, že bychom si mohli všichni na chvíli oddechnout. Ale pokud se ti to nelíbí, tak samozřejmě můžeš zůstat u svého každodenního tréninku,"zasmál se.
"Ne, díky,"zakroutila hlavou nad jeho ironií.
"Tak vidíš. Tvoje mamka by tě ráda vzala někam na procházku. Vlastně nás všechny. A pak bys mohla jít s Imikushi a Kazukim koupat se do Horzího plesa, to by bylo prima, ne? Nemůžeš makat naplno, aby ses nám zase nezhroutila."
Když to vyslovil, otřásla se. Od té doby tu dívku - Tayu - ve svém snu neviděla ani jedinkrát.
Pak se plácla do čela. "Fajn, ale nemám ráda mamčiny procházky. A Imikushi se umí bavit jen o energii, a to se mi bude smát, jak bídně málo toho umím,"povzdechla si.
"Chápu. Připadáš si s ní nejistá, jako kdybys byla psanec. Co s tím uděláš, aby ses jí vyrovnala?"
"Hele… já vím, že mi řekneš, že si za to můžu sama, protože jsem netrénovala-´´
"Ještě jsem nic neřekl. A vlastně jsem ti chtěl říct, abys na to kašlala a nelámala si s tím hlavu. Vyzdvihni své přednosti. Když si tě bude dobírat, tak pokrč rameny a předstírej absolutní nezájem. Následně mluv o nějakém vědomostním předmětu od vás ze školy. A když bude nejhůř," naklonil se blíž a ačkoliv tam nikdo nebyl, začal šeptat, "začni mluvit o tom, že jsi ve škole nejlepší z gramatiky. Pak se jí zeptej, co měla z gramatiky ona, hmm?"mrkl na ni šibalsky. "Nebude to od tebe hezké, ale oplatíš jí stejnou mincí a ukážeš jí tak, že jste na tom v podstatě stejně.
"Tak dobře. Dík, strejdo,"usmála se a dojedla poslední kousek Jurininé výborné omelety.
***
Pokud by se rodinná procházka dala shrnout do matematického příkladu, vypadal by asi takto:
(o + p + y) × ( s + b + h) = t × (z + u)
o = Oiku Yishira
p = Pet Chiwashiková
y = Yara Takotová
s = smích
b = blbé vtipy
h = hloupé otázky
t = Tereza Chiwashiková
z = znuděný výraz
u = únava
Tereza neměla matematické myšlení a tudíž tahle rovnice bez řešení jí dala pekelně zabrat.
Strýček Oiji měl mezitím sraz s dlouholetým kamarádem, Imikushi musela "něco udělat" a Kazukimu nebylo dobře.
Ve zkratce : On takový výšlap přes vysoké kopce, co se každou chvíli mohou rozsypat na štěrk, brodění se horskou strouhou, co vám může intenzivním proudem podrazit nohy a unést krutými peřejemi, svačina v lese, v němž jste se vlastně tak trochu ztratili a k tomu všemu levá strana rovnice ji dohnala opravdu jen k rozhodnutí, že dnešního dne už raději neopustí svůj pokoj. A možná by jí to i vyšlo, kdyby se krátce po poledni neozvalo tiché klepání na jejich dveřích.
"Dále,"zabrblala Tereza do polštáře a vzápětí se nemálo podivila, kdo se to k ní dobývá.
"Ále, přišlas stmelovat rodinné vztahy,"dobírala si přicházející Imikushi.
"Ne. Teda ne úplně. Jen potřebuju někoho, kdo by taktéž usoudil, jak jsou ti dole trapní,"ukázala názorně ukazováčkem do země, odkud se jako na zavolanou ozval hlasitý smích, co patřil patrně tetě Yaře. "A taky nechci jít sama k Horzímu plesu, když se mnou nejde Kazuki,"přiznala.
"Nemám plavky,"odvětila Tereza, ale Imikushi na to jen pokrčila rameny.
"Myslíš, že já se obtěžuju hledáním plavek? V oblečení je to nejlepší. A kdyby něco, máš přece spodní prádlo. Tak pojď."
Tereza přikývla. Společně proběhly kolem party dospělých, co se očividně moc bavila tím, že si vytvářela oči ze zeleniny a vydaly se zadní cestičkou do hor k jezeru.
Jeden by nevěřil, jaká je legrace koupat se pod paprsky slunce ve vlažné vodě a smát se přitom tomu, že na vrcholcích hor ještě stále neroztály kry ledu.
"Tak co se učíš?"zeptala se zničehonic Imikushi, když vylezly z vody a svalily se na kamenný plácek na břehu. "Rozsekáváš energií pařízky bez jakékoliv koncentrace a systému?"ušklíbla se sarkasticky.
"Tak nějak,"neodporovala jí Tereza. "To víš, člověka tyto metody moc neberou, když žije ve světě složeným z vědomostí. Energie je sice skvělá věc, ale v praktickým životě úplně na pendrek."
"Neřekla bych. Kdo myslíš, že zachrání lidstvo před zkázou tvořenou stvůrami?"
"Víš Imikushi,"zjemnila Tereza hlas, "tam dole ve světě civilizace existují skutečné problémy. Jistě, teď jsou potíže s démony dost aktuální, ale tam dole jsou důležitější každodenní starosti. Zákon a pořádek. Předcházení nejnovějším nemocem. Právní záležitosti. Vztahy. Otázky vědění. Sociální potíže. Otázky mozkové inteligence nezbytně nutný pro další život. Tam to nechodí tak, že se dá všechno vyřešit pomocí… sil jiné dimenze. A to je svět, co jsem si vybrala. Svět, kde záleží hlavně na tom, co máš tady,"poklepala si na srdce, "a hlavně tady,"zaklepala si na hlavu.
"Tak pak ses rozhodla špatně. Protože plýtváš darem, co bys měla využívat."
"Já vím, Imikushi, protože nejsem určená pro ,tvůj svět´. Ve světě energie bych opravdu na tom nebyla tak skvěle jako v civilním světě. Ale přiznejme si. Bez energie se v životě obejdeme,ale bez vědomostí ne. Jak si například v životě poradíš, když nebudeš dobře ovládat gramatiku? Někdy jsem vděčná za to, že s ní nemám potíž, protože když ji neovládáš dostatečně dobře, máš hendikep na celý život. Jak jsi na tom třeba ty?"
"Pche… Víš kam mířit,co?"procedila mezi zuby. "Tak dobře, vyhráváš. Mír? Já si tě nebudu dobírat kvůli energickým záležitostem a ty mě kvůli těm inteligenčním věcem,"(pronesla inteligenčním věcem se znechucením na jazyku).
"Platí,"zazubila se Tereza a vyskočila na nohy, aby běžela do vody. Zavýskala a potopila se až po nos. Vzápětí se jí však do tváře vkradl zatrpklý výraz a ona vylezla zpět na břeh.
"Hej, Imikushi…"pronesla šeptem.
"Hm?"
"Vím, že jsem právě řekla, že problémy ze světa energistů pro mě nejsou podstatný, ale jak to jde tento rok? Myslím, když je tak krušná situace."
"No…"odmlčela se. "Je pravda, že stvůr je tento rok dvakrát tolik. Při tání ledů k nám přitančilo pár pěknejch exemplářů. Daly nám docela zabrat. Taky občas vyšleme nějakou menší zásahovou jednotku na pomoc postiženým oblastem. Ale není potřeba nic hrotit. Posledních pár měsíců se tu neukázaly. To víš, není na to pro ně počasí. Je na ně hezky. Oni by spíš potřebovali nějak pěkně sychravo.Víc se bojím, co bude na podzim. I když to zatím zvládáme v pohodě."
"Aha."
Za celou tu dobu, co jezdila na prázdniny do Yishirské školy se Tereza potýkala s bitkami s démony jen jednou. Bylo to ten rok, co jí bylo osm a v horách bylo pěkně deštivé léto. A to víte, v takovém počasíčku se chce nezbedným démonským tvorečkům ven.
"Brr,"otřásla se Imikushi. "Udělala jsi dobře, že jsi využila místo plavek kalhotky a podprsenku. Já si chytře nevzala ani náhradní oblečení a teď mi začíná být zima."
Když se nad tím člověk zamyslil, Imikushi měla pravdu. Vzduchem se proháněl studený větřík. Co se taky dalo čekat, byly v horách, tam se nikdy nemohly spolehnout na stoprocentní teplo.
"Tak pojď, půjdeme domů,"řekla Tereza. Imikushi přikývla a počkala na svou sestřenici až se převlékne do suchého trička a kraťasů.
Při jejich zpáteční cestě se pomalu začínalo smrákat. To bylo zajímavé, protože nebylo ještě tolik hodin, kdy se zde průměrně v létě stmívalo.
Když vcházely do domu, zrovna vycházel strýček Oiku.
"Tak co, kdo měl nejhezčí rajčatový oči? Nebo vyhrály paprikový?"dobírala si ho Imikushi.
"Ehm, jak se vůbec můžeš ptát? Jasně že já jsem absolutní vítěz se svýma očima z mandarinek,"prohlásil Oiku hrdě.
"Podvodníku. Mandarinka není zelenina,"poznamenala Tereza, ale Oiku jen mávl rukou.
"Kam vlastně jdeš?"zeptala se Imikushi.
"Co? Já? Jó, zapomněl jsem při včerejších hrátkách meč na Klečrovinách. A chci se projít, takže mám záminku, že ho jdu uklidit."
"Už se stmívá,"upozornila Tereza a pohlédla na nebe. "Ale můžu jít s tebou?"dodala.
"Nebyla jsi tam náhodou teď? Ale pokud se ti chce, tak samozřejmě můžeš."
"Prima. Musím se ale převlíct, dej mi minutu,"oznámila a běžela do svého pokoje.
"Jdeš taky, Imikushi?"zeptal se jí strýček. Jen zakroutila hlavou, vymačkala si z cípu trička vodu a též se vydala do domu.
Tereza a Oiku se vydali zpět do hor.
"To si hraješ na patolízala, nebo se ti doopravdy chtělo jít?"pozdvihl Oiku nevěřícně obočí.
"Ne, jdu egoisticky z toho důvodu, že nechci poslouchat tu vaši akci doma,"zazubila se s nevinným výrazem.
"Tak tak. Říkal jsem si, co se to s tebou stalo. Jak to dopadlo s Imikushi?"
"Dobře, použila jsem tvoji metodu a je klid."
"Prima."
Než se jim podařilo dorazit na Klečroviny, už byla skoro tma v nadvládě cvrkajících cvrčků. Oiku spokojeně pozvedl meč a protáhl se. "To je ale hezky, viď? Dnes byl příjemný den."
"To byl,"přitakala jeho neteř a postoupila blíž k okraji skály, aby se mohla rozhlédnout do dáli. Byla to krása. Půvabně šumící lesy zahalené do modrého oparu pozdního soumraku a harmonie, jíž se nedá dohlédnout konce. Ach ano, jaká krásná to byla harmonie. Zaposlouchala se do této chvíle, zharmonizovala tok myšlenek a času. Ano, ano, ano, tohle byl skuteční tok paní Harmonie.
Najednou se však zarazila, když zpozorovala onen nelad v krajině.
"Strýčku?"otočila se k Oikuovi, co právě utíral orosenou pochvu meče do své polokošile.
"Ano?"zvedl oči.
"Co je to tam dole za divný dým?"
"Jaký dým?"popošel k ní a koukal se dolů ze srázu. "Žádný nevidím."
"Ten dole, tamhle vychází,"ukazovala.
Zaostřil zrak. "Žádný- Počkat!" Zhluboka se nadechl a pak se zamračil.
"Co se děje, strejdo?"naléhala polekaně Tereza.
Stále měl zakaboněnou tvář a mluvil zastřeně. "Tohle není dobrý. Tohle vůbec není dobrý…"

.....................................................................................................
Příště: Stopy Osudu - Sliby včerejška - Kapitola 3. - Jeden malý bezbranný... démon
Dým v údolí s sebou nepřináší nic dobrého. Tohle bude chtít pěknou Yishirovskou akci. Ale od toho taky naši milou školu máme, ne? Ovšem s tímhle ani zkušení energisté nepočítali. A co teprve naše dvě malé rebelky?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama