„Představ si, že jsi strom v lese. Napiš někomu dopis a vysvětli mu, proč je důležité chránit lesy.“

13. června 2011 v 20:56 | T. |  Zběsilé žvásty a výplody mysli
...tak znělo zadání 40. ročníku Mezinárodní soutěže v psaní dopisů, kam jsem se přihlásila, ovšem nevyhrála. Nebudu vykládat, že mě to nemrzelo, ale to je tak, když má někdo velké ego a moc si věří XD Co se dá dělat... :D Tak ho házím alespoň sem. Pokud jsem někde zapomněla udělat odstavce, tak se omlouvám, bohužel editor blogu.cz mi texty z wordu automaticky předělá a mně se to nechce postupně kontrolovat.


Milí prarodičové!
Srdečně vás zdravím a doufám, že přežíváte ve zdraví poslední mrazíky. Hádám, že kočky se jako obvykle vtírají do kuchyně, otírají se chlupatými chvosty o nohu a dožadují se něčeho k zakousnutí - jakoby snad hladověly. Babička zase určitě předvádí své kulinářské umění a děda něco kutí. A já? Proč vlastně nechávám odesílat tyto řádky?
Důvod je prostý. Tentokrát ovšem nebudu psát o svých zážitcích ze školních dnů ani nic podobného. Dnes bych se totiž ráda vypsala o tom, co se mi včera zdálo za podivný sen a co jsem si díky němu uvědomila. Nebo mu mám spíš přiřadit nálepku noční můra? Inu, bylo to tuze podivné.
Celý jeho průběh se odehrával v prostředí, jež byste jistě snadno identifikovali jako les nedaleko od vaší chaloupky. Začínalo to zcela nevinně - zprvu to byl velmi příjemný sen. Stála jsem, obklopená haldou jehličnanů propouštějíc stužky vůní lesa - smůly, šišek, navlhlého dřeva; bylo to opravdu velmi uklidňující. Cítila jsem, jak kolem mé osy tančí zelenkavé větvičky plné krůpějí rosy, co se jevily jako zaoblené smaragdy. Vnímala jsem, jak mou rozpraskanou kůru - jako vrásky staré ženy - hladí jemný vánek, co našeptává nadějná slova nového dne. Byla jsem strom.
Hleděla jsem na svět z vysoka. Poslouchala jsem štěbetání ranních ptáčků a upírala své pomyslné zraky v dál až za hranice našeho vidění.
Ano, celé by to bylo tak idylické, kdyby nakonec nepřišla ta skupina hlasitě povykujících mužů a nedotáhli své nástroje smrti. V další moment se pro mě celý ten krásný svět změnil v černou díru postupně nabírající na intenzitě ničivosti.
Uvědomuji si, že jsem jen tupě civěla, jak se všechny stromy kolem mě řítí k zemi, dopadají a strhávají s sebou další lesní porost, ničí navlhlou půdu pokrytou peřinkami mechu.
Pak všechno utichlo. Já jediná zůstala stát, široko daleko jako jediný strom. To, co bylo kolem se však nedalo již nazvat lesem. Všechno to bylo pryč. Zvířata, co zde měla své domovy se rozutekla. Tuze špatně se jim však vedlo v hledání nových domovů. Veškerá země kolem vysychala, až byla za pár týdnů úplně k nepoužití. Ze vzduchu se vytratila ta příjemná čerstvost prosycená kyslíkem. Kolem ležely jen sesychající zbytky stromů - trosky něčeho, co kdysi bývalo něčím krásným naplněným vzpomínkami na radostné chvíle mého života.
Tohle už nebyl můj les. Ne, nebyla tu už ta houština, kam jsem kdysi chodila sbírat do proutěného košíku okrové hlavinky hřibů, karmínové plody jahod nebo dřevem načichlé šišky. Tohle byla nějaká ošklivá mýtina. Dokonalá ukázka toho, jak člověk dokáže udělat z Ráje nicotnou trosku.
Chtělo se mi křičet. Byla to agónie. Hnala hořké sliny do hrdla, pálila v očích a palčivou bolestí pulzovala v mé hrudi.
Ještě štěstí, že to byl jenom sen.
Přesto však, hodně jsem si díky němu uvědomila. Nejenže mají lesy obrovskou estetickou hodnotu. Všechny rostliny a zvířata, co by se s nimi stalo, kdyby lidští tvorové vykáceli všechny stromy v lese? Ztratili by svůj přirozený biotop a mnoho by jich docela zahynulo. Půda by se změnila v nepoužitelnou vyprahlou Saharu a my bychom ztratili značnou dávku kyslíku. Co by pak zbylo z přírody? A co by zbylo z lidstva. Trosky.
Věřím, že vy dva zrovna tohle chápete. Vždy jste byli pro to, aby se příroda ochraňovala - zvlášť pak lesy před průmyslovým ničením.
Brzy za vámi zase přijedu, chci se totiž ujistit, že les pořád stojí a stromy zdravě šumí ve větru jako dřív. Také bych ráda zašla za panem hajným a popovídala si s ním o tom, co si myslím. Už bude hezčí počasí, ráda bych se zase v lese prošla. Mohli bychom také společně zasázet pár stromků - až bude čas. Myslím, že teď už si každého zdravého lesa budu víc vážit. Kdy by to tak dělalo víc lidí, hned bychom mohli tento krásný kus přírody lépe ochránit. Ale je mi jasné, že lidé jsou nepoučitelná stvoření… Jednou bych však tuhle myšlenku ráda zakřičela na celý svět. Třeba by si z ní alespoň zlomek něco odnesl. Ale jedno je jisté a nejdůležitější - sebe už jsem poučila.
Tak se mějte. Jak už jsem psala - zase přijedu. A doufám, že do té doby budete les pěkně kontrolovat!
Mám vás ráda.
Tereza

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ellie Ellie | Web | 19. června 2011 v 22:48 | Reagovat

smutně, ale překrásně napsáno. Máš můj obdiv

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama