Dlouhý, předlouhý a ještě delší zimní spánek

21. března 2013 v 17:12 | Tin |  Zběsilé žvásty a výplody mysli
Zdravím. Pokud si na mě ještě vůbec někdo pamatuje. Už je to přes dva měsíce, co jsem prakticky vymizela z internetového světa a svou aktivitu jsem přesunula jen na Facebook, myanimelist a pár dalších (převážně škole prospívajících) stránek. Vlastně mi přijde, jako kdybych na dva měsíce úplně vymizela ze světa. Chodila jsem do školy, stýkala jsem se se spoustu lidí, v podstatě s větším množstvím než obvykle, ale když se na všechno podívám zpětně, přijde mi to jako jeden velký sen. Ačkoliv jsem se dokázala chovat čile, vymýšlet blbosti jako obvykle a vlastně by to na mě člověk ani nepoznal, měla jsem o hodně míň energie než obvykle. V podstatě jako kdybych spala. A taky že jsem toho naspala hodně, protože mi najednou nestačilo tolik spánku, co obvykle. A i když jsem tomu přizpůsobovala dobu relaxace, moje tělo si stále říkalo o víc a víc. Předevšim tím, že jsem například nedokázala kontrolovat to, kdy usnu. Většinou jsem usínala na sedačce s nějakým sešitem v ruce (jednou se mi to povedlo i deset dní v kuse), ale podařilo se mi usnout i u snídaně, na klávesnici, na kachličkách v koupelně a dokonce i ve frontě v obchodě (v životě bych předtím nevěřila, že se dá spát i ve stoje). Bývaly dny, kdy se mi nechtělo absolutně do ničeho, ani do věcí, co mě baví.Taky jsem byla daleko vícekrát nemocná než kteroukoliv jinou zimu. Naši měli i podezření z nějaké amnézie nebo čehokoliv takového, ale když jsem byla na pravidelných odběrech krve, zjistilo se, že všechno je v pořádku a v podstatě mě vyhodili s tím, že moje nemoc je puberta, protože při ní si každej navymýšlí všechno možný. Když jsem se ptala, jestli nemůže být souvislost mezi mou únavou a mými léky na psychiku, co jsem vysadila a přeorientovala se jenom na kapičky, co jsou stejně na 90% placebo, prakticky se mi vysmáli, že v mým věku si myslí všichni, jak jsou děsně utrápení a ať chodím víc ven a nebudu muset brát žádný léky. Moje dětská lékařka. Když jsem se o žádné utrápenosti ani nezmínila a na radu ohledně mého stavu z psychologického hlediska jsem se jí taky neptala (a kdyby, jak může doktorka, ne, jak může kterejkoliv normální dospělej člověk říct, že mám chodit víc ven, abych nemusela brát léky? Člověku, co má cukrovku, by jako taky řekla, že má chodit víc ven a nebude si muset píchat inzulin?). Já teda žádná utrápená chudinka nejsem, jsem úplně normální člověk, co pouze konstatoval fakta. Ale fajn, tak proč ne, že, doktoři jsou tady jistě od toho, aby se mnou jednali jako s chodící parodií a dýl než samotné vyšetření rozebírali to, jak je horor, že jsem nedovřela dveře ordinace. Když jsem odtama odešla, nevěděla jsem, jestli se tomu mám smát nebo brečet. Jediný, co vím, je to, že pokud mi v dohledné době něco bude, k téhle doktorce už nepáchnu ani omylem.
To jsem ale odbočila od tématu. Ve skutečnosti se v posledních dnech začínám ze své permanentní únavy docela vyhrabávat. S nástupem teplejších dní, jara, co mělo údajně začít včera, a sluníčka (dobře,tenhle týden to u nás moc nevypadalo), cítím, že nabírám novou energii. Navíc je tu teď spousta věcí, co chci udělat, co musím udělat a co bych se chtěla pokusit udělat a věčně na mě čekat nebudou. Celkově už si nemůžu žádnou únavu/komplexy/whatever dovolit, myslím, že v posledních měsících jsem si nahrabala na hodně času dopředu. Ráda bych se teď naučila být silnější a snažit se zvládnout co nejvíc z toho, co mám v plánu. Do letních prázdnin moc času nezbývá, Animefest je za dveřmi a čas teď celkově utíká děsně kvapem.
Za ty dva měsíce se toho hodně stalo i nestalo. Obdržela jsem hezčí vysvědčení než jsem čekala, opustila jsem kurzy japonštiny, protože se nám rozpadla skupina, absolvovala jsem pár školních akcí včetně lyžáku, přimíchala jsem se ke skupince pár otaku chlapců u nás v prváku, po pěti letech jsem znovu začala dělat karate, dokoukala jsem třetí sérii poníků, ke které ani nevim, co vlastně říct, přihlásila jsem se na studentský maraton, co už je za měsíc a já nemám šanci udýchat čtyři kilometry, seznámila jsem se s pár novýma lidma, stala jsem se závislá na Fairy Tail, mléčných rýžích a pomerančích a v neposlední řadě se teď snažím objevit nějakej svůj speciální talent, protože mi přijde, že žiju ve světě multitalentů a jen já jsem ten největší lůzr. Svět je stejně divnej.
No nic, doufám, že tohle není můj poslední post na další dva měsíce. Aye, mířím vstříc zlu jménem bonusový příklady na bod do matiky (když od vás odejde doučovatel a vy jste ještě zmatenější než kdy dřív, zjistíte, že mít kamarády v matematické třídě je vlastně děsně nedoceněná věc), snad se mi z toho nezavaří mozek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 22. března 2013 v 9:03 | Reagovat

Pokud se tu zase budeš objevovat, budu jedině ráda :3

Do mě se ta jarní únava nějak dává teď. I když můžu spát, tak se permanentně budím v půl osmé, když už je světlo, pobolívá mě hlava, pořád zívám a i když spím těch 8 hodin, jsem schopná večer na férovku vytuhnout u televize, jak kdybych nespala -___-

2 Rena Rokudo Rena Rokudo | E-mail | Web | 3. dubna 2013 v 17:11 | Reagovat

Tak to jsem ráda, že jsi (doufám) zase zpátky :3
Ono to teda zatím na jaro moc nevypadá(už hooodně dlouho jsem nezažila, aby byl v dubnu ještě sníh), ale i tak tě asi chápu. Taky jsem v zimě byla hrozně unavená... -_-

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama